Další zastávka – New York

Tak jsem chvíli pobyla v ČR a zase vzhůru do světa. Tentokrát to je Amérika. Jsem tu zatím necelé dva týdny, a celkem už mám co vyprávět, tak tady to máte:

Pro úvod: s Kalčou, mojí spolužačkou a zároveň kámoškou ze střední, jsme se rozhodly, že tohle léto bychom chtěly strávit v USA. Začaly jsme si tak nějak shánět různé informace, kdo tam kdy byl, co dělal, a jaké to bylo. Asi nejlépe ze všeho nám vyšel plavčík. Sice jsou počáteční finance vyšší než u jiných pracovních pozic, ale zase je to celkem pohodová práce a výplata taky není špatná.  Musely jsme si udělat třídenní záchranářský kurz, který byl celkem náročný. Ani ne tak fyzicky a plavecky, jako spíš psychicky.

Vstávaly jsme v půl čtvrté, abychom ve čtyři stihly první vlak do Prahy, kde jsme musely asi 10 hodin v kuse jen s jednou pauzou vnímat, co se nás snaží naučit, a následně z toho psát test. Druhý den spočíval v tom, že všechno, co jsme se naučily teoreticky, jsme si musely zkusit v praxi. Takže nám to vždycky názorně ukázali v bazéně, a pak šup do vody si to vyzkoušet. Takhle jsme asi 6 nebo 7 hodin pořád střídali vodu a souš, vodu a souš, ... Ke konci už byli všichni zmrzlí a modlili se, kdy to skončí. Praxe sice skončila, ale ještě jsme šli do učebny, si to všechno shrnout, abychom ten třetí den mohli dělat ze všeho závěrečné zkoušky.

V závěru to udělali nakonec i ti, o kterých si myslím, že by plavčíka vůbec dělat neměli, ale tak co si budeme povídat, prachy se agentuře hodí vždycky, takže čím více lidí, tím více peněz. A teď už k začátkům naší cesty do země vysněné.

Začalo nám to vážně slibně. Měly jsme letět v úterý do Lisabonu, tam přespat na letišti a 17 hodin se tam nudit a poté byl už přímo let do New Yorku. Nakonec to bylo úplně jinak. U přepážky check-in nás slečna začala informovat, že dostali menší letadlo, než očekávali, a tím pádem se do něj nevejdou všichni, kteří mají letět. Nabídla nám tedy překnihování (Fakt to přesně takhle řekla. Asi to měl být výraz přeložený do češtiny od slova re-book, pre-book nebo něco takového. Akorát mi to zní vážně divně.). Pro nás to znamenalo přímý let z Prahy do New Yorku, žádné přespávání na letišti v Portugalsku a žádné čekání 17 hodin na přestupný let. Jupíjej! A ještě to nebylo všechno. Jako omluvu jsme měly zdarma večeři, snídani a nocleh v luxusním hotelu na letišti. A to pořád není všechno! Ještě jsme obdrželi obnos v eurech, který byl hodně slušný. No neber to! Takže jsme ještě stihly party rocking v Praze, když jsme letěly až druhý den.

Let byl bezproblémový, žádné turbulence. Vlastně na to, že jsem letěla už celkem dostkrát, jsem naštěstí žádný turbulence nezažila (klepy-klep na dřevo). A tak jsme šťastně a v pořádku doletěli na JFK v New Yorku. Domluvily jsme si odvoz, a tak jsme si nemusely lámat hlavu s dopravením na místo činu. Žádné bydliště jsme zařízené neměly, to byl takový menší háček. Agentura nám řekla, že si ubytování musíme vyřešit samy. Hledala jsem nějaké inzeráty na webu, psala jsem maily, ale žádná odezva. Nezbylo nám nic jiného, než hledat něco až na místě. Po příletu jsme musely zavolat šéfovi a on nám řekl adresu, kam jsme měly dorazit. Byl to apartmán, kde bydlelo už asi 16 lidí. Většina z nich spala na parketách ve spacáku a většina z nich hledala ubytování. Vypadalo to celkem děsivě. Představa, že bych takhle měla žít celé tři měsíce, byla fakt nepříjemná.

Šéfik Jeff se ukázal jako fajn chlápek. Usoudil, že v takovém množství na tak malý prostor je to už neúnosné, a tak nás vzal okamžitě na jiné místo. Tím pádem se nyní nacházíme v Nutley. Je to kousíček od New Yorku. Bylo nám řečeno, že to bude naše přechodné bydliště, a že nám Jeff bude pomáhat shánět ubytování pro tu destinaci, kde bychom měly pracovat. Na rovinu nám řekl, že si myslí, že my samy to nemáme šanci sehnat, protože nám nikdo nic na tři měsíce nepronajme.

Jeff je fakt celkem fajn chlápek, příjemnej cápek, jej! (rýmovačka rapovačka nesmí chybět) Má bazény po celé New Jersey. Je pořád hodně busy, hodně slibuje, i když sám musí vědět, že to nemůže všechno stihnout, pořád dokolečka opakuje to samé (především jak je New Jersey a Amerika skvělá, úžasná, báječná, nejlepší a nevím co všechno).  Nejlepší jeho věty jsou třeba: What do you think – the American sun is nice today, huh? / Co myslíš, Americký slunce je dneska příjemný viď? Jako kdyby to naše české bylo úplně jiné :D Ale přes to všechno je vidět, že je milý a snaží si k nám vytvořit nějaký vztah. Nepamatuji se, že by se mě někdy někdo z nadřízených ve Španělsku zeptal, jak se mám, jestli se mi líbí to, kde bydlíme, jestli jsem spokojená se svou prací nebo něco nepotřebujeme. Ve Španělsku jsme pro ně byli levná pracovní síla, skoro jako kdyby nějaký odpad z východní Evropy a jejich motto bylo: vyždímat z nich co nejvíce peněz. To se o Americe říct fakt nedá.

Takže se pořád nacházíme v Nutley a nejde nám sehnat žádné ubytování. Jeff pořád slibuje, že zkusí něco sehnat, a druhý den zase říká, že v Nutley nejspíš zůstaneme natrvalo. Fakt se snažil nám něco najít. Jednoho dne, když jsem měla volno, mi zavolal, abych se s nim jela podívat do toho města a zkusili jsme najít nějaké ubytování. Byl to fajn den. Pořád dokolečka opakoval jak je Amerika úžasná a ptal se mě, co se mi tu líbí nejvíce, jestli bych tu chtěla žít a podobné vlastenecké řeči. Když zjistil, že nemáme v ČR Dunkin Donuts, a že jsem nikdy neměla kafe od nich, neváhal a letěl koupit jedno sobě a jedno mně (pro jistotu mi koupil jejich americký kelímek velikosti  XXL (ucucávala jsem to asi šest hodin :D). Bylo fakt moc dobrý, a i kdyby nebylo, nic jinýho jsem před ním říct nemohla :-) Miluje totiž Dunkin Donuts! Projeli jsme dvě města, zapsali si různá čísla u apartmánů s cedulí for rent, ukázal mi bazény poblíž, které má na starost a nezapomněl mi ukázat, kde je největší nákupní centrum v USA. Pak mi ukázal ještě jedno, kde mají pro změnu outletový zboží, které je o dost levnější. Nabídnul mi, že když budu mít volno a on čas, klidně mě tam s Kalčou zaveze ať můžeme pořádně nakupovat. To je pan šéfik, co? No a nejlepší na našem výletu bylo to, když jsem se ho zeptala, jak daleko nebo v jaké části New Yorku je socha svobody a on neváhal a zavezl mě rovnou k ní, abych se pokochala a udělala pár fotek. Takže asi takhle proběhlo jedno odpoledne s mým šéfem. Super na tom bylo, že jsme si asi 6 hodin povídali anglicky, takže jsem si zas jednou pořádně pokecala s někým rodilým :)

Bazén, na kterém pracujeme je celkem malý a příjemný. Hlavně je hned vedle posilka, kde nikdo nehlídá vstup, tak tam každý den po práci vždycky zavítáme, abychom si zacvičily. Snad nás nikdo nevyhmátne a nezakáže nám to, protože jsme už chytly hroooznou formu a já konečně přestávám vypadat jak vepřík Petřík :)

                Co jsem tak pochopila, bazén je pro společenstvo domků, které jsou v okolí. Ti lidé mohou využívat za členský poplatek bazén, posilku a nějakou společenskou místnost pro narozeninové oslavy apod. Přijde mi, že to tu takhle chodí běžně a nejedná se jen o nějakou bohatší smetánku. I lidé, co nebydlí v rodilých domcích a jen v nějakých apartmánech s balkónem, tu mají bazén. Nejvíc nám tam chodí rodiny s malými dětmi, a to v dost hojném počtu, takže kolikrát je co hlídat.

                Práce sama o sobě těžká není. Jen sedíš, musíš hlídat a dělat dozor. Pak zapisujeme lidi, kteří přijdou a kontrolujeme podle odznaku, jestli jsou členové toho klubu. Občas je to celkem nuda, ale pokud by se něco vážnějšího stalo, byl by to asi dost adrenalin. Musí se to brát z té pozitivní stránky, jakože se opalujeme a bereme peníze za nenáročnou práci, kde není žádnej psychickej nátlak, že? :) Taky by se to totiž mohlo brát tak, že to je největší nuda, a to už by tak dobře neznělo…

                Kolikrát nám někdo zpestří práci tak, že o to snad ani nestojíme. První příčku doposud obdržela jedna stará paní, která chodí každý den pravidelně plavat, někdy i dvakrát až třikrát denně. Původem je z Ruska a nosí u sebe v tašce takové předepsané kartičky s nějakou říkankou, která je česko-ruská a má asi čtyři verze. Pokaždé po nás chce, abychom to po ní zopakovaly a do příště se to naučily. V angličtině to ještě beru, ale když po mně chtěla nesmyslně se učit nějaké ruské věty nazpaměť, už se mi to tolik nelíbilo. Snaží se o to i u ostatních lidí v bazéně (Američani, kteří tam dělají plavčíky už několikátým rokem, mají perfektní základy ruštiny, hehe :)). Začala nám říkat, že budeme její žáci a ona naše učitelka. Dostala geniální nápad, že si můžeme s Kalinou dávat závody, kdo řekne rychleji Puškinovu básničku. Prý je moc dobrá učitelka a během celých prázdnin se toho naučíme spoooustu rusky. Začneme azbukou a potom budeme mluvit tak dobře, jako anglicky. Když přišla už potřetí a zas mi cpala do hlavy něco rusky, snažila jsem se namítnout, že o to nemám zájem, ale nedala si říci. Je to hroznej diktátor a odbyla mě, že to nechce slyšet a ať opakuju! (Škoda, že sem nemůžu zaznamenat ten ruskej přízvuk, skoro jak když Borat mluví anglicky.) Už jsem nevěděla, co dělat, a tak jsem jí přestala odpovídat. Hrozně se urazila a už ani nepozdravila.  A na to přijde další den, dělá jakoby nic a chce, abych opakovala znovu a znovu. Pomoooc!

                Občas na bazén chodí s dcerou (taky už to je postarší paní) a před ní dělala jako, že nic, že se vlastně neznámě. Poté, co dcera odešla, tak přiběhla, ať po ní opakujeme. Řekla nám, že to bude naše tajemství a ať o tom před její dcerou nemluvíme. Prostě šiblá. Normálně nás skoro šikanuje! :) Jednou jsem zahlédla, jak to v bazénu někomu tajně cpala, a dcera když to viděla, jí začala okamžitě okřikovat, ať toho nechá. Babka byla fakt vyčůraná, začala zas, až když dcera nebyla v dohledu. Potom ke mně chodili lidi a říkali mi, jak jim mě bylo líto, když viděli tu bláznivou babču u mě, jak do mě hustí toho jejího Puškina. Takže asi známá firma!

Nikdy jsem nečekala, že to řeknu, a budu jako ostatní obdivovatelé ale: Amerika je prostě boží. Přijde mi, že se to tu až tak neliší, ale všechno je tu tak nějak lepší a větší, víc moderní a vpředu. Je tu větší výběr všeho, je tu lepší počasí a prostě mě to tu uchvátilo. Lidi jsou hrozně příjemní. A nemyslím si, že by to bylo jen tak na oko. Dneska mi asi pět lidí u bazénu nabídlo, jestli nechci přinést nějaké jídlo nebo pití. Po desáté nabídce už jsem neodmítla a povečeřela s Americkou rodinou na bazénu, když už jsem neměla žádné lidi. Amíci si chtějí povídat, snaží se pomoct a jsou příjemní. S takovými lidmi se vám pracuje lépe. Neříkám, že všichni jsou takoví, ale většina z nich ano. Zatím je to jediná země, o které bych přemýšlela do budoucna, kdybych nechtěla žít v Čechách.

                Na bazéně jsme se seznámili s jedním Amíkem. Sice nevypadá jako rodilý Amík páč je šikmookej, ale fakt to Amík je. Když jsme si nějakou chvíli povídali a zjistil, jak tu žijeme (spíme na zemi, nemáme net, nemáme auto, bydlíme v pěti lidech, …), nedokázal to pochopit a rozhodl se nás vzít někam na výlet. Takže jsme si prohlídli noční New York a bylo to fakt úžasný. Prostě unbelievable :) Byli jsme mu za to vděčné.

Ani mi nepřijde, že bych žila v hrozných podmínkách. Ve srovnání se Španělskem je to naprostý luxus, ale pro něj to prostě bylo nepochopitelný. Nechápal, jak můžeme chodit do práce takovou dálku pěšky (20-25min) :-)) Ptal se nás, jestli jsme někdy v životě viděly moře a měl i jiné vtipné dotazy. Asi nás za nějaký zaostalce nepovažoval. Jen nevěděl, jakým stylem na tom našem kontinentu žijeme.

Je fakt, že za exoty tu občas jsme. Nikdo tu nechodí ani nějakou menší dálku pěšky. My bohužel musíme. I když je supermarket s jídlem „kousek“, zabere nám to skoro půl dne, než se dostaneme tam, a pak zpátky. Hlavně se tahat s taškami plnými nákupu není žádná sranda. Jednou jsme už byly fakt vyřízené a tak jsme chvíli odpočívali na kousku obrubníku. Přišel k nám jeden kluk a zeptal se nás na něco v tom smyslu, jestli jsme ok a jestli se nám něco nestalo :) Začali jsme se tomu smát, co jinýho. Tohle Amíkovi během pár sekund nevysvětlíš. Pak si přijdeš kolikrát i celkem blbě, jenže co máš dělat ……

                To je z těch mých zážitků zatím asi vše. Tak doufám, že se to dalo číst a zas příště :)