Myslím, že největší historka výletu se odehrála právě na Koh
Changu, kde jsme s Peťou trávily poslední dny. Rozhodly jsme se půjčit si skůtr. Byl hrozně levný a
stačilo o něj jen zažádat den předem u majitele našeho apartmánu a následující den nám ho
přistavili. Abychom ušetřily, přece jen jsme byly chudé studentky, objednaly
jsme si skůtr pouze jeden a naivně si myslely, že v tom není žádný rozdíl (haha).
Majitelé se nás zeptali, zda jsme na skůtru již někdy jely a já sebejistě odvětila, že sice ne, ale že přeci máme řidičák na auto, tak by to mělo být v pohodě.
Asi mě tak moc uchvátila thajská atmosféra a přišla jsem si v tu chvíli naprosto nesmrtelná.
V den, kdy přistavili skůtr po nás chtěli, abychom jim
ukázaly, jak na tom umíme jezdit a já se toho ujala. Skůtr
postavili na úzkou cestu vedoucí strmě do kopce.
Zasedla jsem, zeptala se, jak se startuje, jak se brzdí, a to mi
prozatím stačilo. Otočila jsem dlaní, drn drrrrrn, a skůtr se rozjel neskutečnou rychlostí nebo mi to alespoň tak v tu chvíli přišlo).
Srdce mi začalo bušet, skoro jsem si učůrla strachem a měla jsem co dělat,
abych udržela balanc a s motorkou se neskácela na zem. Vyděšení majitelé a
pán z půjčovny se za mnou rozběhli a křičeli s děsem v očích, ať zastavím. No jo, jenže to se vám lehko řekne v té rychlosti a panice.
Cesta samozřejmě nebyla nekonečná a za pár metrů se na konci cesty už pyšnily krásné apartmány, do
kterých jsem to měla co nevidět napálit. Tak jo, teď musíš fakticky rychle a
rozumně jednat, jinak jsi mrtvá, Klárino! Ani nevím jak, ale zabrzdila jsem to. Celá rozklepaná seskočila ze skůtru, oklepala jsem se a začala dělat hrdinku. Peťule si taky málem učůrla, akorát smíchy, ne ze strachu! Fakt kámoška! Majitelé nás prosili ať si skůtr nepůjčujeme, že je to vážně nebezpečné, že jsou
po celém ostrově strmé serpentýny. Tak samo, že jsme je neposlechly a vydaly se
na výlet objet celý ostrov. Ještě jsem si to na rovince párkrát zkusila,
tentokrát už jsem celkem vychytala rychlost a vydaly jsme se do centra. První
křižovatka a ihned nastal další problém: ono se vlastně jezdí vlevo! Tak už jen nevjet do protisměru. To se mi také moc nepovedlo, naštěstí
v tom protisměru nikdo nejel. Peťule jako spolujezdec, se mi celou dobu
tlemila.
Drandily jsme si to dost rozpačitě. Naštěstí byl ostrov celkem malý a hlavní silnice
tam byla pouze jedna, která kolem dokola, a lemovala téměř okraj ostrova.
Křižovatky, semafory, nic takového nás naštěstí nečekalo, až tedy na ty
serpentýny. Co čert nechtěl, několikrát se nám nepovedlo zatočit směrem
k pobřeží, až napočtvrté to vyšlo :D Chystala jsem se skůtr zaparkovat
v koloně, kde parkovaly i jiné skútry. Už už jsme si oddychovaly, že jsme
konečně na místě a že nám na nějakou chvíli nehrozí nebezpečí. Jenže to bych nesměla namísto brzdy zmáčknout plyn! Skůtr se
rozjel, vrn vrrrrn, my jsme si opět málem učůrly a narazily do skůtru, vedle kterého jsme chtěly zaparkovat. Sousední skůtr spadl, upadlo mu dokonce i zrcátko a spadl na skůtr další, ten zas na další a takhle tam
popadaly všechny skůtry jako domino. Začaly jsme panikařit a řešily, co teď
sakra budeme dělat, že se nedoplatíme! Načež nás napadlo, že bychom mohly ujet? (yes! vskutku inteligentní nápad). Super, máme plán! Znovu jsme nasedly na skůtr a začaly ujíždět v moment, kdy hluk vylákal
lidi z okolí. Ti se přišli podívat, co se děje. Z dálky jsme je slyšely pořvávat a modlily jsme se, aby se za námi nerozjeli, protože
dohnat NÁS nebyl až takový problém. To už jsme se klepaly obě a co
nejrychleji jsme chtěly vypadnout, zaparkovat někde a zůstat tam, co nejdéle
abychom se skůtru už musely co nejméně dotýkat. Petůnie mi celou dobu mlela o tom, jak
půjdeme do thajského vězení a celkově panikařila tak, že mě totálně zblbla a vzájemně jsme se uváděly do deprese. Náš strach nabýval na obrátkách. Byly jsme plné strachu, že nás někdo pozná, chytne a odveze do
vězení. Ostrov až tak velký nebyl, co si budeme povídat.
Cestou zpátky nás ještě čekaly již zmíněné strašidelné serpentýny, ve kterých už jsem celá strachy pryč jela pro jistotu jen 5km/hod. No jo, jenže když jedeš na skůtru takovouto rychlostí,
moc se nedá udržet rovnováha. Co budeme dělat? Vypnula jsem motor a daly jsme si to po
silnici se skútrem pěšo, víc už jsme náš život riskovat přeci jen nemohly.
Jakmile jsme přijeli zpátky k apartmánům, majitelé, když
nás zahlédli, začali jásat, křičet, tleskat a snad se i modlit, že jsme živé! Musím
přiznat, že i my jsme se tomu samy divily. Myslím, že zážitek máme do konce života, a že mamka, až si to přečte, tak mě rovnou zabije (promiň mami)!
Thajsko tedy byla má první návštěva Asie, a byla jsem
z něj byla naprosto nadšená i když občas mé skvělé dojmy kazil velký počet
turistů. Pokud bych byla v Thajsku déle, určitě bych se chtěla podívat i
na méně "profláklá" místa či na ostrovy na jihu, které jsme bohužel nestihly.
Teď už jen let na Taiwan a poté se přemístit busem
z hlavního města Taipei, které leží na severu do jižního města Kaoshiungu.
Tato čtyřhodinová cesta už by měla být v pohodě, když neřídím já, ale kupodivu
nebyla! Nevím, co jsem kde snědla nebo vypila, ale v autobuse
hned zpočátku se mi udělalo děsně zle. Zvedl se mi žaludek takovým způsobem, že to nešlo zastavit. Chudák Petunie měla dva pytlíky, já jednu igelitku a ani to
mi nestačilo. Poté jsem ji zoufale prosila o to, aby sehnala něco dalšího, protože představa, že nemám kam zvracet byla šílená. Jenže k naší smůle tu neseděl jediný turista a Taiwanci anglicky povětšinou neumí. Péťe prostě v tu chvíli, kdy to bylo akutní, nikdo nerozuměl, ani řidič. Nakonec jsme nějakým způsobem byly řidičem pochopeny a Peťka mi přinesla ještě jednu tašku a pak už nebylo co zvracet. Ufff, že by konec utrpení?
Jakmile jsme přijely na místo, už nás tam vítali další čeští
studenti, kteří pro mě měli vzácné rady, jak mi pomůže Taiwanské pivo, jiní tahali českou
slívku. A ani to se nedalo, všechno šlo zase ven! Sakryš! Takže první den na
Taiwanu byl jak jinak než famózní!
Já myslím, že historek dnes bylo dost a můžete
se těšit na můj další článek, který bude o Malajsii a Singapuru. Zdravím s choboťákem :-)