Znovuzrození

               Po dloooouhé době mě tu zase máte a se mnou i můj cestovatelský blog. Já vím, já vím, slibovala jsem, že napíšu něco o mém cestování po Asii a pak jsem se na to pěkně vykašlala. Bylo to celkem náročné, kdy po mém pobytu na Taiwanu následovalo stěhování do Prahy, shánění podnájmu a učení se na státnice. A pak, a pak... pak nějak nebyl ten správný čas a nálada a teď je mi to strašlivě líto, protože zážitky už nejsou čerstvé, ale i tak jsem se rozhodla je vám tu sepsat. Mám dokonce i jednu nezapomenutelnou historku, která vás zcela určitě uchvátí :-)

                Vlastně mě k psaní blogu dokopal fakt, že za necelý týden odjíždím na Sri Lanku (jupíííííí). Klasicky na Klárinu, s baťůžkem na zádech a na vlastní pěst - už bych asi ani jinak nejela. Pár týdnů nazpátek jsem začala aktivně vyhledávat a zjišťovat čerstvé informace od lidí, kteří byli na Sri Lance. Prohledávala jsem různé blogy, protože tam jsou informace kolikrát cennější než na propagovaných stránkách. Poté mě napadlo, že i já mohu předat pár cenných informací ostatním, kteří se chystají na podobné cesty jako já, tudíž by bylo sobecké si to nechávat pouze pro sebe. A tak jsem nemohla vydat článek o Sri Lance s tím, že by tam byla velikánská díra, kde v mých sepsaných zážitcích chybí vyprávění o Thajsku, Malajsii, Singapuru a Filipínách, no ne?

Tak a teď už dost kecání o tom, jak jsem, co jsem, proč jsem… a rovnou k Thajsku! Thajsko jsme se rozhodly navštívit cestou na Taiwan, kde jsme měly s Peťkou půl roku studovat (články o Taiwanu tu taky najdete, první z nich rovnou zde). Měly jsme 7 dní na to, abychom poznaly, jaké to je v Thajsku. Vlastně 1.února 2013 jsme odlétaly na půl roku do Asie. Samozřejmě, že 7 dní bylo málo a nestačilo nám to ani omylem. Troufám si tvrdit, že takových 12 dní čistého času je úplné minimum a na déle jak tři týdny to doporučuji pouze těm fyzicky i psychicky odolnějším, kteří alespoň trochu vědí, do čeho jdou :-)

První den   

ulice Khao San Road Zdroj: http://www.capitalmansion.com/th/images/stories/khao-San-Road3.jpg

            Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem někam jela a měla zařízené ubytování pouze na první dva dny. Přiletěly jsme do Bangkoku a vydaly se vláčkem (nebo to bylo nadzemní metro? --> dva roky jsou dva roky:-) ) do centra dění. Cesta byla naprosto boží, hned jsme poznaly, že jsme v jiném světě. Už když jsme vyšly z letištní budovy, tak vzduch byl naprosto jiný, než na který jsme zvyklí, to je teprve vlhkost, USA se s tím nemůže srovnávat! Ubytování jsme měly zařízené blízko Khao San Road, což je asi ta nejrušnější ulice v Bangkoku (ožívá nejvíce za tmy). Prodávají se tam různé potvůrky, levné jídlo, je zde možnost si zařídit jednodenní či vícedenní výlety, dokonce tu byly i malé cestovky, které organizovaly dopravu na ostrovy jako je Krabi, Kho Phi Phi, Phuket, Koh Chang, apod. Nabízejí tu i masáže, prodává se tu oblečení, suvenýry a vlastně je to takový miš maš všeho. My ji využily především na to, abychom si zařídily pár výletů a také jsme se tu jednou či dvakrát najedly. Jídlo tu nebylo nic extra, ale bylo strašně levné. Kousek od Khao San Road jsme objevily stánek, kde dělali úplně nejbožejší domácí ledovou kávu, a byla to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem v Thajsku ochutnala. Ještě teď se mi při vzpomínce sbíhají sliny!

            Ubytování jsme měly velmi levné. Zrovna na této položce jsme chtěly ušetřit a užít si peníze spíše tak, že se podíváme na více míst, ochutnáme různé věci a utratíme to za různé zážitky. To, kde spíme, nám bylo fuk, pokud ovšem k ubytování nebyl naúčtován šváb v posteli, to jako pozor, zase takový punk ne, děkuji pěkně!

            Bangkok a okolí je dosti turistické, potkáš tu hodně bílých a vlastně je to z těch všech států, které jsem v Asii navštívila asi nejvíce turisticky navštěvovaná země. První den jsme se ubytovaly, prošly si okolí, ochutnaly pár věcí a šly se prospat na další den. 

Druhý den      

            Druhý den byl v plánu Bangkok, kde jsme se vydaly na výlet lodí. Jely jsme skrze domorodé vesničky a občas jsme zastavily, abychom se podívaly na nějaký ten chrám.

          
            Poté jsme si prošli chrám i v centru Bangkoku s názvem Grand Palace & Wat Phra Kaew, kam vás nepustí, pokud nemáte zahalená ramena či oblečení nad kolena. Je možnost si přes sebe koupit u vchodu šátek apod. ale je to za zbytečně velké peníze, kdy vám ho kolikrát jen „pronajmou“.

             Všude tu musíte smlouvat a kolikrát je to opravdu únavné. Každý vám říká něco jiného, nemůžete všemu věřit. Dokonce jsme i narazily na paní, která měla nějaké zrní v ruce pro holuby, a když jsme prošly kolem ní, cpala nám ho do rukou a říkala, že je to pro štěstí. Jasně jsem jí zdůraznila, že krmit holuby opravdu nechci, ať už mi to přinese štěstí či ne, ale nedala si říct, už mi sypala zrní do ruky. Já už celkem vytočená její drzostí, jsem zrní pustila na zem a pelášila pryč. Peťka takové štěstí neměla, paní se nedala odbýt a už ji Peťule musela platit… Já chápu, že ti lidé se tím živí a nejsou na tom třeba tak dobře jako my, ale snad mám svobodné právo se rozhodnout, za co ty peníze utratím! Holuby na sebe nechat nalétávat opravdu nechci :D 

Třetí a čtvrtý den

            Další den, již třetí, jsme se vlakem třetí třídy (kterou jezdí především domorodci) vydaly do města jménem Ayutthaya, což je starobylé město, které je vlastně už zaniklé a nacházejí se tu jen pozůstatky. 

Vlak třetí třídy

          My ho prošly pěšky, ačkoliv v tom vedru to bylo hodně náročné. Je tam možnost si vzít tuk-tuk klidně na celý den nebo vás povozí jen kousek. I toto místo patří k dosti turistickému. Byla zde možnost se projet na slonovi, ale když jsem viděla, jak ti sloníci mají smutné oči, a jak trpí, chodí na betonu kolem dokola, bylo mi jich tak líto, že jsem odmítla něco takového finančně podpořit. Hrozně jsem si přála se svést na sloníkovi, ale ne za takovýchto podmínek. 

Ayutthaya

           V Ayutthaye jsme měly možnost poprvé zjistit, jak chutná hadí kůže a kola z pytlíku. Také jsem tu poprvé ochutnala kokosovou vodu přímo z kokosu, První úcuc byl zvláštní, vlastně jsem nevěděla, co si o tom myslet, jestli mi to chutná a nebo ne. Tak jsem cucala dál a dál až jsem nemohla přestat XD a tak se to stalo, I fell in love with coconut water  J

smažená hadí kůže

              Čtvrtý den jsme se vydaly do Kanchanaburi. Tam jsme jely organizovaně, což jsme si zařídily na ulici Khao San Road. Město bylo plné švábů, takže to bylo něco pro mě. Celou cestu jsem nedělala nic jiného, než koukala pod nohy, aby se mě náhodou žádná z těch oblud nedotkla. Nebo co hůř, aby na mě nevylezla a nesežrala mě :D

Tak moc jsem si na to dávala pozor, až šel totální „mám na háku“ kluk, s dredy, kterému evidentně byli nějací švábi šumák. Jednoho nakopl při chůzi takovým stylem, že letěl - letěl vzduchem, až spadl na něčí nohy. No a hádejte, čí nohy to byly? Jasně, že moje! Brrr, nightmare fakt! 

Kanchanaburi

most přes řeku Kwai v Kanchanaburi

               Ten stejný den jsme se vydaly vlakem (mimochodem nádherná krajina, kterou jsme míjely) do sloního tábora, kde jsem konečně byla spokojená, jak se o sloníky starají. Měli celkem dost prostoru a lidé v táboře i žili a vlastně svým způsobem žili pro ty slony, starali se o ně a měla jsem z toho o dost lepší pocit. I sloníci mi přišli spokojenější. Plavili jsme se bambusovým vorem po řece a poté nás ubytovaly na první pohled v krásném prostředí. Celé ubytovací zařízení bylo vlastně umístěno na řece, dole v údolí, v okolí pouze řeka a příroda, no božíí!!! Večeři a pivko jsme si dali tam s neuvěřitelným výhledem a až na otravné komáry to nemělo chybu! 

naše ubytování v Kanchanaburi

Akorát ubytování samo o sobě bylo trochu děsivé. Suchý záchod, který vše, co jsme do něj naložily, pustil zase dál – dolů do řeky. U pivka nám bylo tak příjemně, že jsme se vydaly spát až za tmy, kde jsme si tak nějak nevšimly, že se tam nedá ničím svítit (fota) a koupat se ve tmě v takovýchto podmínkách nechceš! A tak jsme poprvé za tu dobu tam, šly spát „na prasáka“, celé ulepené a nesvé. Odpor z retro koupelny byl ale silnější :D 


Koh Chang a Erawan

                 Pátý den konečně přišel čas na to, svézt se na sloníkovi. Já celá připokaděná, abychom z něj nespadly, jsem se držela pevně sedátka. Poté jsme měly možnost se přesunout slonovi za krk a pořádně si ho pohladit… myslela jsem, že to je má smrt. Já moc výšky nemusím, a když jsem se neměla ani pořádně za co držet, modlila jsem se, aby s sebou slon neškubl. Ale nádherný zážitek!

Týž den jsme se vydaly do NP Erawan, kde též bylo celkem dost turistů, především Rusů, ale i tak jsme si to nenechaly zkazit J

                  Šestý a sedmý den už vrcholilo naše výletování, které jsme strávily na ostrově Koh Chang. Mimochodem, ani jsem se nezmínila, jak moc miluju jejich kuchyni! Curry na milion způsobů, kolikrát velmi pikantní (miluju spicy food) a dost často na kokosovém mléce…yummyyy!! Jediné, co bych jim vytkla bylo, že vše sladké sladí na můj vkus až moc!

Zelené curry

                 Na Koh Changu jsme byly ubytované v naprosto úchvatném apartmánu za super cenu a ještě tam majitelé božsky vařili! Nebylo úplně slunečno, spíše mraky, takže na opalovačku to úplně nebylo a občas nám i přes den krátce sprchlo. Zkazit jsme si to však nenechaly. Poprvé jsme vyzkoušely masáž přímo na pláži a bylo to velmi příjemné, i když místy i bolestivé J Z Koh Changu jsme byly unešené, moc se nám tam líbilo, můžu jedině doporučit.

To je ode mě dnes vše a pokud nechcete přijít o nejlepší historku Thajska, přečtěte si další článek J

Thajská masáž

• Další podivínská věc, kterou mám ještě v rukávě. Mám jich fakt dost, protože Taiwan je celej podivínskej. Do školy se prý nesluší a nepatří nosit hluboké výstřihy. Já jiná trička sakra nemám :D Tudíž nejdříve jsem se řídila heslem: Tak si snad sakra všimli, že jsem bílá! Budu dělat, že o tom nevím, a ať se třeba zblázní! (neboli - I don´t give a fuck!!!)

• Taiwanci si rádi zdřímnou. My vlastně taky, to by nebylo až tak zvláštní. ALE! Nastoupíš do vlaku, a hádej, jaké je skóre? Devět z deseti Taiwanců v kómatu. Ve škole při hodině – 50% Taiwanců v kómatu. V restauraci u stolu – 20% Taiwanců v kómatu. To poslední není až tak zajímavé skóre, ale ruku na srdce, ustlali byste si někde v bufetu na stole u jídla? Já teda ne!

• Tak abych nepomlouvala jen Taiwance a jejich orientační smysl, musíme se přiznat, jak jsme se rozhodly jet poprvé do školy na skůtrech. Skůtr není až tak složitá věc na řízení, ovšem s holčičím orientačním smyslem a s místní taiwanskou dopravou se může cesta do školy zdát až věc nemožná...

• Věc, která mě totálně vytáčí je jejich vztah ke zvířatům, konkrétně asi nejvíce ke psům. Je dost možné, že mají své mazlíčky rádi, ale to, jak se k nim chovají, je pro mě moc! Berou je jako svou image, navlíkají je do různých převleků, dávají jim sluneční brýle apod. Několikrát jsem viděla chlápka, co sedí někde na ulici, nasadí psa do něčeho směšného a lidé si ho můžou za peníze fotit. Wtf? (wtf si na Taiwanu řekneš za den minimálně desetkrát, tak se nedivte, že jsem si ho v poslední době tolik oblíbila:))

Nebo ještě horší varianta, když si jeden pár udělal ze psa batole, a to doslova. Chlap ho vzal za jednu packu, ženská za druhou, má přece ještě dvě, tak co by ne, a jde se na výlet! Tak kde to jsme, proboha? Nebo zase: wtf?

Ještě pořád nejsem u konce: naši spolužáci si v jednom kuse tahají psy do školy. Taky normálka... Přišla holka, na vodítku dva psy, sedne si do lavice, jednoho psa hodí na stůl, druhému udělá místo u sebe na židli a pohoda! Chvíli jsem fakt myslela, že jsem v ZOO. No řekněme si to upřímně - neslyšíte sami sebe v duchu říkat wtf? :D

ve škole

• Doprava je tu hodně divoká. Přeci jen přes dva miliony obyvatel v jednom městě dělá své. Jezdí se tu na skůtrech a to dost zajímavě a nebezpečně. Silniční pravidla jako by nebyly. Taiwanci tady v Kaohsiungu nekoukají, nedávají blinkry, nic. Když zatáčí, tak prostě zatáčí, a všichni se třeba pose*te! Nic příjemného to není, dohání tě to k šílenství a stává se z tebe celkem cholerický řidič. Když já dávám blinkr, že zatáčím - říkám si, tak teda aspoň vědí, kam jedu, a tak se vyhnou. No nevyhnou! Jestli nechceš, aby se ti něco stalo, musíš jet maximálně opatrně a očekávat cokoliv. C-O-K-O-L-I-V!

• To jsem už vyprávěla, že Taiwanci nesnesou sluneční svit? Já myslím, že jo. No a nesnesou ho natolik, že když čekají na silnici před semaforem, nezastaví těsně před čárou, ale tam, kde mohou stát ve stínu. A to nejen skůtry, ale i auta... což je docela funny, když stojíme na červenou „my, bílí“, potom nic – nic - nic a za dalších deset metrů až stojí Taiwanci :D

• Byly jsme nuceny mít hudební vystoupení před téměř celou školou! Ano, je to tak! Nevím, co to mají za divná přání, kor když ani netušili, zda jsme nějak hudebně nadané. To třeba má Peťule, ta má fóbii ze zpívání. Už na základce prý dostávala poznámky za to, že jen otvírala pusu při hudební výchově a nezpívala hahahah :D Tak si to představte! Tím pádem se ujala moderování celého našeho vystoupení, což bylo jedině dobře, protože z nás všech umí mluvit anglicky nejlíp a nejvtipněji.

• To, že Taiwanci nosí roušku už jsem si zvykla, ale nechápu smysl jejich oblékání bundy na skůtr. Když jedou na skůtru a chtějí přes sebe jen přehodit bundu, oblíknou si ji obráceně. Nemyslím naruby, ale tak, že je jakoby rozepnutá, jenže jim nekouká z toho ta strana, kde je břicho, ale ta strana, kde jsou záda. Prostě rozepnutá bunda, která ti kryje břicho a ruce, ale záda ne :D Asi nová móda, tak to dávám vědět i do Čech :)

• Už se nám tu náš pobyt blíží pomalu ke konci. Jsme tu skoro pět měsíců a prý už bych dávno měla vědět, že když jím hůlkami, neměla bych je zapíchávat do jídla tak, aby z něj trčely. Prý to znamená nějaké neštěstí, kletbu, či tak něco. Už přesně nevím. No, a protože jsem samozřejmě nějak za celou tu dobu nepostřehla, že něco takového se dělat nemá, jakožto správná běloška jsem to trumfla! A to ve chvíli, kdy jsme byly pozvány s holkama od nás ze školy na rozlučkový oběd s koordinátorem, vedoucím katedry, atd. Začali nám děkovat, jak si váží, že studujeme na jejich škole a bla bla bla a já celá nesvá, že bychom taky měly poděkovat, jsem zapíchla ty hůlky do jídla a vyhrkla: „Můžu něco říci?“ Já sice nic nepostřehla, ale Peťule pak říkala, že měli celkem strach v očích a čekali co přijde :D Tak by mě zajímalo, jestli jsem je vážně zaklela? Myslíte že jo? :-P  Hahaahaah!

• A ještě tu mám jednu poslední lahůdku, museli jsme si tu zvykat nejen na Taiwanský styl řízení, ale také na český styl řízení mojí spolubydlící Péti, která to vždycky ráda napálí zezadu do skůtru některé z nás :) Ne aby si vybíjela vztek na Taiwance, ona ničí své vlastenecké řady :D

• Taiwanci jsou celkem vtipní lidé. Ještě pár věcí, které vám o nich povím, vás o tom minimálně z poloviny přesvědčí. Upřímně, já bych tu žít nemohla, protože by mi za chvíli hráblo. Jsou fakt zvláštní. Sice hodní, laskaví a já nevím co všechno, ale něco jim chybí. Nějak nedokážu popsat, co konkrétního mám na mysli, možná že trochu racionálního myšlení nebo decentní logiky, těžko říct (té logiky mi bůh také nadělil jen decentně, ale aspoň něco! u nich má od decentnosti hodně daleko...).

• Na Taiwanu jsme skoro za celebrity. Lidi si na nás ukazují na ulici, chichotají se tomu, mávají na nás, zdraví nás (hello je jedna z mála věci, kterou umí říct v angličtině), šeptají si o nás, a tak. Někdy je to sranda, jindy už ti to leze na nervy, ale tak snažíme si zvyknout. Až na Peťuli, které to nejde přenést přes srdce a tak buď na ně česky nadává a nebo je pozdraví takovým stylem, že nejsou schopni slova.

• Zajímavá byla také naše první hodina ve škole, kdy se nám učitel, který je jeden z mála anglicky mluvících Taiwanců představil: „Hi, I am Jason and I am heavy smoker.“ Pak si co každou půlhodinu odběhnul zakouřit. Vyprávěl nám, že chápe, když spíme při hodině, a že by se žáci neměli do ničeho nutit, aby nebyli pod tlakem. Taky prý spával při přednáškách. Prý ať zapomeneme na domácí úkoly a na jakékoliv testy. Počkat počkat, zajímavé, tohle se nám líbí! Celkově tady na univerzitě Kao Yuan jsou zajímavé podmínky. Všichni mají nějaké testy, zápočty apod. a my maximálně musíme vyrobit prezentaci. Učitelé tu s žáky laškují, povídají si o všem možném, dokonce na sebe mají telefonní čísla a nedivila bych se, kdyby měli i facebook.

Diplom za úspěšné ukončení studia na Taiwanu

na školním výletě

škola

• Další vtipná věc na Taiwanu je, že tu sice mají moře, ale během sezóny se v něm prý nemůžeš koupat. Jakmile máš vodu po kotníky, už tě ženou ven. Je to přece nebezpečný. Ale pokud máš surf a chceš sjíždět vlny, tak to je oukej, to nebezpečné není. Tak znova: Už si alespoň trochu myslíte, že Taiwanci jsou magoři? Pořád ne?

• Taiwanská děvčata jsou v převážné většině střeva na sport. Ne, že by málo trénovala, ale proto, že je to COOL a IN. ---> Cože? Je cool bejt střevo? JO! TADY JO! Prej to je hrozně cute a roztomilý. Takže jestli chceš být na Taiwanu cute, buď střevo, to je pravidlo číslo jedna!

• Taiwanci celkově všechno hůř chápou (a hůř je hodně slabé slovo). Tak třeba: když si chceš objednat dva stejné čaje, akorát jeden s cukrem a jeden bez, je to na ně už moc složité a vždycky to nějakým způsobem zkazí. Začnou nechápat a tvářit se divně, mít trhavé pohyby a zmatkovat. Takže od té doby radši objednáváme čaje každý zvlášť. Jitota je jistota :)

• Taiwanky hrozně nerady mluví o sexu (prý). To by ještě nebylo až tolik divné, ale co dost divné je, že se celkem rády zmiňují o tom, kdy mají menstruaci. Naše spolužačka nám doporučovala, kam všude na Taiwanu se máme jet podívat. Domlouvali jsme, že bychom podnikli nějaký výlet s ní. Navrhli jsme jí příští týden, a ona odvětila, že to nemůže, protože má periodu. Nejdřív jsme se na sebe tak podívali a nechápali, co myslí, tím slovem perioda. Říkali jsme si, že třeba myslí nějakou periodu ve škole, nějaký periodicky se opakující předmět nebo tak něco. Jako napadlo mě, že by mohla myslet menstruaci, ale co když ne, říkala jsem si, to budu za blbku, a tak jsme se snažili pomalu, ale jistě dopátrat, co že to vlastně myslí. Když jsme se dopídili k tomu, že vážně myslí menstruaci, nešlo se nesmát. Asi teda leží celý týden doma a v době periody se nehnou ani na krok, nebo nevím. Učitel nám dokonce i říkal, že kvůli tomu chybějí ve škole a následně si o tom povídají spolužáci, která že to má dneska periodu a nemohla přijít.

• Bydlíme v centru města vcelku ve velkém bytě. Jsme tu čtyři holky a myslím si, že si na ubytko po tom, všem, co jsem při cestování zažila, nemůžu stěžovat :) Máme dokonce i dvě koupelny. Tohle jednoznačně vede. Akorát náš soused je trochu padlý na hlavu. Pořádali jsme kolaudačku: a neřeknu, kdyby byla párty v plném proudu, hudba na pecky a my si jeli bee gees na podlaze. Jenže! Kolaudačka v prvopočátku, hudba zatím žádná, dorazilo prvních pár hostů, povídáme si normálním hlasem. Neměli jsme v sobě zatím žádný alkohol, takže to nebylo takový to, že si myslíš, že mluvíš potichu, ale přitom řveš, tohle bylo vážně potichu. (btw. to mi připomnělo tu scénu z Perníkový věže, asi kvůli tomu, jak přišel z párty a chtěl být hrozně potichu :D) No a najednou přišel majordómus, že si stěžoval soused pod námi. A tak jsme se ptali na co si jako mohl stěžovat? A prej že tím, jak nás tam je víc, a jak chodíme a šoupeme nohama, tak že ho to ruší :D No co na to říct? Asi jenom: Vítej na Taiwanu?!

náš pokojík

výhled ze střechy na Love River v době Dragon boat festivalu

Jediné mouchy, které tohle bydlení má, jsou co? No co? Co myslíte? Jo, jsou to švábi! Ale tak tuhle mouchu jménem šváb má asi každý byt na Taiwanu, nebo se možná vylučují ty nejvíc vymazlené byty. Ale já prostě šváby nesnáším, fakt jsem si na ně nezvykla. Zjistila jsem, že pavouci a hadi jsou princátka, fakt! Normálně se mi o těch příšerách i zdají noční můry! Jediné štěstí je to, že jsou nejvíce v koupelně. Říkám vám, že jedinkrát ho najdu v mé královský lóži, tak mám do minuty koupenou letenku zpátky do Čech! 


Tak zase příště, zdravíme z Taiwanu :-)