Jak začít?

Tak jak začít… Je asi zbytečný začínat tím, kdo jsem a podobně, protože předpokládám, že je to spíš pro ty, kteří vědí a které zajímá, jak si tu žiji (momentálně na Isle of Man). Můj dětský sen (nebo spíše pubertální) byl o tom, že jednou odjedu do světa a najdu si tam někoho úžasnýho a budu šťastná až do smrti. Vždycky jsem záviděla mamky kamarádce Petře, která k nám dřív často chodila na návštěvu. Dělala au-pairku v Německu, kde prostřídala více rodin. Potom si ji oblíbila jedna bohatá rodina, která se v té době stěhovala na Floridu a přála si ji tam mít sebou. Pak už k nám přijela na návštěvu jen zřídka kdy, ale já byla unešená z jejího života. A v té době jsem si řekla, že jednou budu také dělat au-pair. Jak šel čas, bylo mi víc a víc, pořád jsem chtěla jednoho dne někam odjet, ale už jsem byla větší realista a poznávala jsem samu sebe. Jsem ten typ člověka, který má různý sny, chce dokázat hodně věcí, ale pak už si za nimi až tolik nejde. Nebo ne až tak usilovně, jako někteří. Takže jsem to nechávala plavat a mým mottem bylo ,,nic neřešit a neplánovat, nějak to všechno samo vyplyne“. První větší úspěch v mém dosavadním životě byla má vysněná vysoká škola, na kterou jsem se dostala. Ať si každý říká, co chce, já se poprvé v životě cítila fakt celkem chytrá :)) Z těch všech lidí, co se tam hlásilo, jsem jen v tom nejvzdálenějším koutku duše doufala, že by to mohlo vyjít. V jednu chvíli jsem si tam ani nechtěla dávat přihlášku, protože jsem si říkala, že to stejně nemá cenu. Ale zas nebyla škola, která by mě zaujala víc. Ostatní přihlášky už byly jen o tom, že jsem si prostě musela vybrat. A ono to vyšlo!!!

Změna je život
Úspěšně jsem absolvovala první ročník a celkem spokojená ve škole, jsem si začala užívat první vysokoškolské prázdniny. Byly to dlouhé prázdniny, užila jsem si je celkem dosyta. Moře, fesťáky, párty, Mácháč a takový ty věci, co zažívá hodně lidí. Koncem prázdnin jsem ale měla stále větší pocit, že mi něco chybí. Nevěděla jsem, co přesně, ale můj život mi začínal připadat celkem stereotypní a i když jsem si prázdniny snažila užívat, nebylo to úplně ono. A pak mi z čista jasna přišla nabídka, že bych mohla jet do rodiny dělat au-pair. Asi bych to nevzala, ale byla to rodina, ve který byl přítel mé dřívější kamarádky z dětských táborů, nebylo to přes agenturu a řekli mi, že mi se vším pomůžou a že rodina je skvělá.
Začala jsem o tom přemýšlet a během dvou dnů jsem byla rozhodnutá, že za tři týdny odlétám.  Nemám přítele, můj život potřebuje změnu, a vejška se dá na jeden rok přerušit bez problémů, takže bych si ji mohla dodělat o rok déle.
Kamarádi říkali JEĎ!, máš dobrou možnost, já bych jel/a hned. Rodiče zas byli trochu v šoku…přece jenom jsem jejich dcera a chtěli by ze mě tu vysokoškolačku mít. ,,Ne že by jsme ti to nepřáli, ale až si doděláš bakaláře, bylo by to přece jenom lepší.“A tak trochu nevěřili, že po roce stráveném někde v zahraničí a bez učení, se mi bude chtít zpátky do školy. Já jim tvrdila, že to je samozřejmost, a že se určitě vrátit chci, i když vnitřně jsem o tom přesvědčená na sto procent nebyla. Takže mami, teď už to víš :) Ale v téhle době už o tom přesvědčená jsem, fakt :) I když pořád říkám - stát se může cokoliv… hlavně přehnaně neplánovat!

Praxe - nejlepší škola

Chtěla jsem se zdokonalit nějakým způsobem v angličtině, a myslím si, že tenhle je nejlepší, co může být. Už od dětství jsem milovala angličtinu a ve škole to byl jeden z mála předmětů, který mě bavil, jak na základce, tak na střední. Ale byla jsem přesně ten typ, co se naučí v podstatě všechno, co po něm učitelka chce, ale pak se stydí promluvit, když jede někam na dovolenou a měl by se s někým domluvit. Dělalo mi problém mluvit i ve škole. Před třídou ani tolik ne, ale jakmile jsem byla ve stresu, nevzmohla jsem se skoro na nic, co jsem se naučila. Taky podle toho vypadala moje maturita. Byla jsem na gymplu dvojkařka, a u maturity se dohadovali, jestli mi dát trojku nebo čtyřku. A na vejšku jsem se dostala díky tomu, že všechny přijímací zkoušky byly písemný. Jen si to přiznejme!
Věděla jsem, že nejsem hloupá, ale také jsem věděla, že jestli to chci někam někdy s angličtinou dotáhnout, musím se sebou něco dělat. A tak jsem se rozhodla konečně něco udělat!

A proto jsem teď tady, na ostrově Isle of Man. Je to závislé území Velké Británie. Není až tak její součástí, má svoji vládu, má své peníze. Není to velký ostrov, má něco okolo 80 000 obyvatel a hlavní město je Douglas, ve kterém bydlím a má něco pod 30 000 obyvatel.