Výlet do Manchesteru

Tak konečně se jede do Manchesteru! Naplánováno to bylo tak, že v pátek večer přiletíme, v sobotu je zápas, a v neděli odpoledne se letí zase zpátky. Nic dlouhého, v podstatě šlo jen o ten zápas, i když později jsem zalitovala, že jsme nejeli na více dní.  Ale jelikož já musím hlídat prcky, brácha s klukama chodit do školy, zvolili jsme to jen jako víkendový pobyt.

Minule jsem se zmínila, o černochovi Evovi, se kterým jsem byla čas od času v kontaktu přes telefony a maily. Slíbil mi, že na nás počká na letišti a ukáže nám kudy do hotelu. Dokonce mi zbýval poslední volný lístek na zápas, a on se nabídl, že si ho vezme a zaplatí mi ho. Vůbec jsem ho neznala, takže jsem s tim počítala tak napůl, ale jak se nakonec ukázalo, opravdu tam čekal, když jsme přiletěli. Jel s námi až do hotelu, kde kluci vytáhli od maminek svoje české zásoby, jako jsou řízky, karbanátky a podobně, takže měl Ev tu čest ochutnat domací řízky:) To víte, v Anglii neexistuje něco, jako domácí řízek. Takže si pochutnal, a potom jsme se rozhodli, že do města už nepojedeme, přece jen to bylo trochu z ruky. Zůstaneme na hotelu, popijeme a pokecáme.

Hotel byl celkem luxusní za tu cenu. Jediná nevýhoda byla, že od centra to bylo trochu z ruky. Ale autobus tam jezdil, takže to nebyl takový problém. Jinak odkaz – www.booking.com – je to vážně dobrá stránka hotelů, když chcete někde přespat! Večer jsme popili, EVa jsme naučili snad všechny sprostý slova, co v češtině známe, a pak se uložili do postelí.

Druhý den jsme se chtěli vydat co nejdříve na stadion, kvůli tomu, abychom vyřešili ty lístky. Jak to dopadlo, už víte (viz článek Lístky na Manchester United). Když náš autobus projel kolem stadionu a kluci ho poprvé uviděli, vypadali, jako kdyby viděli Ježíška :-)) Jeden z nich měl dokonce tak slabou chvíli, že i slza ukápla. Je celkem sranda, co kluka dokáže dohnat k slzám a k takový radosti. Fotili si všechno jak blázni, a pořád nemohli uvěřit, že jsou na OLD TRAFFORD!!!

Potom si chtěli zajít koupit nějaký věci od MU do jejich krámku na stadionu, aby byli za pořádný fanoušky. Ani já jsem nezůstala pozadu, a něco málo si koupila. Ten obchod byl přecpanej a občas se tam nedalo pomalu ani chodit. Museli mít otevřeno tak třicet pokladen, aby se tam hodinu nečekalo ve frontě. A fronty se nekonaly, ani když jsme chtěli jít dovnitř.

Byli jsme na stadionu o dost dříve před začátkem zápasu,  tak jsem ochutnala thajský pivo s názvem  Singha, které fakt bylo pro mě, jako pro holku, která nepije pivo, moc dobré, a poprvé jsem poznala rozdíl mezi pivem a pivem :-) Doposud pro mě neexistovala nějaká značka, jako je Gambrinus nebo Plzeň, bylo to prostě pivo. Asi tak, jako většině klukům, co nepijou víno, nepřijde žádnej rozdíl mezi Mullerem a Chardonnay. Takže Singhu rozhodně doporučuji ochutnat:)

Vevnitř to bylo zajímavě řešené, byly tam vysklené haly s celkem pěkným výhledem.

Taky jsme se chtěli kouknout, jak vypadá stadion, kdy tam není ještě tolik lidí.

Později jsme se mohli kouknout, jak to vypadá, když je téměř plný a byla to vážně úžasná atmosféra.

Pro trochu větší fanoušky, zde dávám odkaz na video, kdy nastupovali hráči na hřiště. 

A také odkaz, kdy padl nevím kolikátý gól a můj brácha celej nadšenej vyskočil a nějak zapomněl, že má na sobě položený MŮJ foťák. V tu chvíli můj foťák dosloužil, a už jsem ho nikdy nerozchodila. Btw dík brácha, že nemusím vymýšlet, co si budu přát k Vánocům.

Manchester nám ukázal, proč na ně chodí tolik lidí - a přes 74 tisícům fanoušků nabídl podívanou, kdy hra skončila 7:1.

Po zápase jsme zůstali v centru města a usoudili, že je čas se jít někam najíst. Díky Evovi, který trávil celou tu dobu s námi, jsme dostali ty nejlepší informace. Když jsme mu řekli, že máme hlad, vzal nás do čínské restaurace, kde údajně uměli dobře vařit, a nemělo to tam být drahé.

Drahé to tam nebylo, na anglické poměry. A jestli dobře vařili? Můžu Vám říct, že lepší čínský jídlo jsem v životě neměla! A to jsem byla přesvědčená, že znám hodně dobré čínské restaurace, ať už v Děčíně, nebo v Praze. Tohle bylo úplně něco jiného. Věci, které jsem v životě v Čechách neviděla a to, jak to chutnalo, ani neumím popsat, mňam! 

Než jsme si cokoliv objednali, se nám Ev zmínil, že tu mají really nice „dak“ (kachna). Nevim proč, ale já mu vážně rozuměla DOG! A kámoš vedlě mě taky. Já celá rozjařená, že tu vařej psy, šla za bráchou – hele oni tady prej vařej psy a jsou moc dobrý, říkal Ev, dáš si ho? –

Brácha: ,,No jako vim, že je to trochu nelidský vůči psům, ale jako docela rád bych věděl, jak chutná, když už to tady takhle dělaj.“

Kluci s nim souhlasili, a všichni jsme nechápali, jaktože tady dělaj psy. Za to Ev nechápal, jaktože jsme ještě nikdy neměli kachnu :D Ptali jsme se Eva a říkali jsme si, že to je docela hustý a prostě jsme nechápali. Ev asi v tu chvíli nechápal odkaď že jsme to přijeli :D

Jedinej kámoš, kterej z nás uměl nejlíp anglicky, pochopil, že to není pes, ale kachna a říká nám: „Co je na tom jako divnýho? Vždyť je to dobrý a uplně normální.“ V duchu jsem si říkala, že zas až tak normální jíst psa přece jenom není, a že nemusí dělat před Evem, jak kdyby ho jedl každej den. ,,A ty jako to jíš normálně jo, ty už si to někdy ochutnal?“ ptám se ho. A on: „Tak jako to mi chceš říct, že si nikdy neměla kachnu?“ No a pak jsme zjistili, kde že se stala ta chyba. Ale fakt to vyslovujou jako DOG! :D  Takže brácha si nedal psa, ale pochutnal si na jiných věcech. Po večeři jsme šli do klasické „british pub,“ kluci vyzkoušeli místní pití a Ev nám vyprávěl, jestli to v Brooklynu je fakt tak, jako vidíš ve filmech. Brácha byl taky celej nadšenej z těch anglickejch holek, co jsou vcelku lehce získatelný, a musel vyzvídat všechny podrobnosti, aby věděl, jak na ně, až se tam po maturitě nastěhuje :)

Sama nevím, jestli to, co nám řekl, je pravda. Toho člověka jsem viděla podruhé v životě. Sice na mě působil hrozně mile, ale přece jenom ta jazyková bariéra dělá hodně. Nedokážeš rozeznat, když si někdo vymýšlí tak dobře, jako když se bavíš s Čechem, kor když jsem nikdy v Brooklynu nebyla.

Každopádně byl Ev fakt úplně skvělej, dokonce nám toho i dost platil, protože my už jsme díky tomu, že jsme kupovali druhé lístky, neměli moc peněz. Vzal nás v noci do typického černošského klubu, kde už teda měli během půl hodiny zavírat, ale i tak, se nám tam hrozně líbilo. Klub se zavíral celkem brzy proto, že minulý týden tam byla nějaká rvačka, kdy je ochranka vyvedla ven, a tam po sobě začali střílet. WOW, přišla jsem si, jako v nějakém filmu! Sice jsme věděli, že je to dost nebezpečné, a že to není jako Děčín, ale přišlo nám to hrozně zajímavý a napínavý, a tak celkově jsme se prostě asi cítili důležitě:)

Bary uvnitř byly zavřené, jenže Eva tam všichni znali, takže nezájem, přijeli Češi, otevřeme bar znovu, nalijeme vám pití a bavte se:) A taky, že jsme se bavili! Bylo to přesně, jak v těch filmech, kde v takovém tom podzemním klubu hrajou Black music a černoši s černoškama se vrtí do rytmu těma svýma typickýma pohybama.  

Já miluju černou muziku, takže jsem tam byla ve svém živlu. Naneštěstí diskotéka za chvíli zavírala, tak Ev vymýšlel, kam by nás ještě vzal. Bylo docela složité něco vymyslet, protože brácha a jeho kámoši jsou ještě celkem mladí, a tady v Británii jsou všude přísná pravidla, každý musí ukázat ID (občanku) – a to dokonce i v obyčejný hospodě, kde u dveří stojí ochranka a kontroluje to.

Šli jsme do jednoho rádoby studentského klubu, kde Ev předtím ještě nikdy nebyl. Úplně všechno za nás platil, a když jsme chtěli pozvat my jeho, nenechal se přemluvit.

Studenstkej klub nebyl úplně náš šálek kávy, ale stejně jsme se bavili. Byl to takovej ten klub, kam chodí na mě dost divocí lidi. Jo, myslím přesně ty lidi, co mají na hlavě punkovýho kohouta, nebo několikacentimetrové roztahováky v uších, nebo růžový, zelený, fialový vlasy, a podobně.

Ale my jsme se bavili, víc zfetovaných lidí pohromadě jsem v životě neviděla. Popíjeli jsme, sledovali jak každý, kdo vyjde ze záchodu, si podrbe nos. Jediné, co mi nesedělo, že tyhle typy lidí neměli cigáro u pusy?! Ale bylo to jen tím, že tady se prostě nekouří vevnitř nikde, i když je to takový „pajzl“ :)

Do hotelu jsme dorazili až někdy kolem páté ráno, plni všech zážitků a bylo nám všem fajn. Patřilo to vážně k mým největším zážitkům v životě. A to nejen kvůli zápasu. Myslim si, že na tom měl velkou zásluhu taky Ev. Občas s nim jsem v kontaktu, ale dodneška nechápu, proč to všechno dělal? Proč se tak snažil, proč nám všechno platil? Nejdřív jsem myslela a čekala, kdy na mě něco začne zkoušet, ale to nepřišlo. Choval se ke mně stejně jako k ostatním a říkal, že jsme jeho nová rodina, a že kdykoliv budeme chtít přijet do Manchesteru není problém, a že nás ubytuje u sebe a nemusíme platit za hotel :)

Jo, mohl to dělat jen proto, že byl jen milej. Ale kdo v dnešní době chce být JENOM takovýmhle způsobem milej na lidi, co nezná? Vážně zvláštní… Navíc jsem se bavila s tím nejstarším synem v rodině (21-letým) – o toho už se mimochodem nestarám :) A ten mi řekl, že mu to přijde divný, a že to zní, jak kdyby si to vymýšlel, ale že neví, že se s ním osobně neviděl. Takže tahle záhada zůstává nedořešena a kdo ví, jestli někdy pochopim, kdo že to vlastně je, a proč to všechno dělal :)