Tááák konečně jsem se odhodlala pokračovat o svém vyprávění tady ve Španělsku… Bohužel na to není moc času, a ani ta nálada. Když už mám volný den (fiestu), jsem ráda, že zajdu na pláž. A když mám pauzu (siestu), jsem ráda, že si chvilku oddáchnu a dělám něco, u čeho se nepřemýšlí a nestresuje. Sice nemám, bůh ví jak, fyzicky náročnou práci, ale za to psychicky to celkem vyčerpává :) Tak tedy abych navázala na předešlý článek:

Sice byl ještě nedorekonstruovaný, pořád tam probíhaly nějaké úpravy, ale líbil se mi. Jenže potom mi ukázali, kde budu bydlet. Myslíte si, že mám bydlet v hotelu? Vedle, jak ta jedle! Zavedli mě do „apartmánu“ nedaleko hotelu a i nedaleko moře, což byla jediná výhoda.

Ale pak to přišlo… Odemkla jsem a vlezla do takové smradlavý díry… Smrdělo to zatuchlinou a prach byl všude v centimetrových vrstvách. Nejsem alergická na prach, ale tady se nedalo téměř dýchat. Po celý dva měsíce, co jsem tu bydlela, jsem kašlala. Potom si na to tělo už asi zvyklo, těžko říct :D Zprvu jsem se tu všeho štítila. Kuchyně i koupelna tragická, skoro nepoužitelná. Musela jsem vše vydezinfikovat. Poté na mě padla hrozná depka a já, velká holka, jsem začala brečet a volat mámě! :) Potřebovala jsem se někomu prostě vypovídat… V celém apartmánu jsem bydlela několik dní úplně sama, takže žádná seznamovačka se nekonala. Žádní noví lidi. A také mě poprvé napadla myšlenka, jestli mi to vůbec stojí za to tu být…

Druhý den, když jsem se z toho vyspala, už to bylo o dost lepší (celá já, všechno dramatizuji). Ani ten pokoj mi už tak hrozný nepřipadal. Mimochodem, pokoje vážně velké a prostorné :D (jak můžete vidět níže na obrázku),

A to jsem ještě zabrala ten největší pokoj. Ten, kdo chtěl projít do skříně za palandou, musel pěkně přes postel třetího. Really nice place to live! 

Byla jsem tedy zaměstnaná v hotelu Sunrise. Konečně jsme začali dostávat jídlo a nemuseli si ho kupovat ze svých peněz. Taky už bylo na čase, po třech týdnech. Ona ale ani tahle výhoda, nebyla až tak super. Jelikož byl hotel pořád v rekonstrukci, bylo tu kolem šedesáti dělníků. Vždy, když jsem šla do práce, tak na mě během dvouminutové cesty zapískalo a zavolalo tak třicet z nich. V tu chvíli ve mně začal vzrůstat odpor už i ke Španělům :) A ještě horší to bylo v jídelně (samozřejmě, že jsme nejedli s hosty), kde jsem jako jediná holka (z počátku) byla střed zájmu všech dělníků. Bavili se celou dobu, a já věděla, že to je o mně. Pořád se něčemu tlemili, ale absolutně jsem jim nerozuměla, a celkově mi tahle pozornost byla dost nepříjemná.

Město se mi líbilo, celkem dost obchůdků, ale každý na stejný brdo, jak to u moře kolem promenád bývá. Takže za dva týdny vše okoukané a nezajímavé :)

V čem je Lloret de Mar číslo jedna, je počet diskoték. Je tu asi okolo padesáti diskoték a diskotékových barů. No jo, jenže byla jsem tu sama samotinká, takže jsem jen tak zapařit nevyrazila. Kamarádka Káťa, která měla přijet taky a dělat stejný job, přijede až za tři týdny. Byly tu diskotéky menší, ale i diskotéky, které jsou třípatrové se čtyřmi nebo pěti místnostmi, kde hrají různý styly hudby, takže si každý přijde na svoje. To pro mě bylo vážně fascinující, jelikož jsem tohle nikdy nezažila.   

Další nevýhodou toho, že mě přestěhovali, byla absence internetu, pro mě v době samoty samozřejmě nejdůležitější věc. Takže mi nezbývalo nic jiného, než si jít do kavárny koupit něco k pití a zvolit taktiku: pít co nejpomaleji to jde:) Tím pádem moje první večery u moře vypadaly tak, že jsem vyloženě chodila jen do kavárny a povídala si s lidmi na chatu, abych zahnala samotu a smutek.

Táta mi radil, ať se na to vykašlu, jestli to je fakt tak strašný, ale to už se mi zas až tolik nechtělo. Bylo to přeci moje vysněné Španělsko! A také jsem za to zaplatila jsem dost peněz (letenka, pojištění, registrace v agentuře, jídlo a pití během malování, atd.). A ještě něco - já se přece nevzdávám! Hlavně jsem se bála, že bych toho později hrozně litovala, až bych se kopala do zadku v Děčíně. Prostě jsem doufala, že se všechno tak nějak zlepší… Přeci jen pláž, moře, sluníčko, léto, kluci, a když se kousnu, co nevidět tu bude Káťa, se kterou budu moci sdílet všechny radosti i starosti. 

Zlepší se to? Jaká je práce animátorky? Tak o tom zase příště :)