AU-PAIR v Anglii

Nikdy předtím jsem v Anglii nebyla, takže můj zážitek v letadle, kdy jsem si jaksi zapomněla zjistit, že je tu jiné časové pásmo, byl fakt o nervy, protože jsem myslela, že je o hodinu víc a, že letadlo letí nějak dlouho, a že můj navazující let na ostrov nemůžu v životě stihnout. Nakonec všechno dobře dopadlo a já úspěšně přistála na ostrově. Mé první dojmy byly hrozně hezký. Krajina kolem se mi strašně líbila, rodina mi přišla sympatická a kluci roztomilí. V tu chvíli jsem ale ještě nevěděla, co přesně obnáší, dělat AU PAIRku.

Abych to trochu upřesnila, pro vás, kteří nevědí: Hlídám tu tři kluky, ve věku čtyř, šesti a devíti let. Starám se o všechny tři najednou, jen když mají prázdniny nebo když je víkend a také ráno je všechny vypravuji do školy. Neděli mám volnou. Ráno s nimi vstanu, připravím je (obléknu, dám jim snídani, dohlédnu na hygienu a podobně) a jdu je odvést do školy (pěšky). Zůstane se mnou jen ten nejmenší - Ethan, kterého hlídám nejdéle do 13.hodiny. Poté přijde jejich mamka z práce, odvede Ethana do školky, která je až odpoledne (neptejte se mě proč).

To, že se nezouvají, když přijdou domů, jsem už někde slyšela. Takhle v létě je to ještě celkem v pohodě. Ale pak na podzim nebo v zimě, když leje nebo je břečka, tak vejít do bytu ve špinavých botech na koberec, na kterém se děti pak celý den válejí a hrajou, a když jim na něj něco z talíře spadne, nemají problém to z koberce sníst nebo dokonce slízat, to už mi trochu nechutný přišlo. Každopádně, jak jsem později zjistila, je to tu normální. A myslim, že nemusím dodávat, jak nechutný mi přišlo, když jejich nejstarší syn, 21 let (toho naštěstí nehlídám:) ) přišel s boty od bláta a začal se se svými malými bratry prát v jejich bíle povlečené posteli.
Na to, že jsou trochu víc bordeláři, jsem byla od ex-aupaira poučena. Ale je to spíš o tom, že mají všude věci, a ne, že by byli čuňátka a měli někde shnilé jídlo apod.
Každopádně rodina jako taková, je vážně naprosto skvělá, takže ji tu vůbec nechci shazovat. Jsou to skvělí lidi a myslím, že mít dobrou rodinu je úplně největší štěstí. Ovlivní to tu celý tvůj pobyt, psychiku a hodně dalšího.

Také mě celkem pobavilo, že když děti neposlouchají, rodiče začnou počítat do tří, a když ani to nezabere, musejí děti do kouta. Postupem času jsem začala tuhle metodu také používat, protože z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu pro ně ten kout představuje něco příšerného, kde nechtějí trávit ani vteřinu. Nevím, zda to je takhle všude v rodinách, ale tady to tak mají, a myslím, že to o něco málo zpřísňuje jejich anglickou volno výchovu. Působí na mě dost volně oproti té naší. Už jen proto, že si dovolí křičet na rodiče, v horším případě jim (nebo i mě) říct SHUT UP! Myslím si, že u většiny rodin u nás, si tohle děti nedovolí, i když... asi je to dost individuální.

Taky mě tu dostává to, že se děti počůrávají. Kdyby to byl jen ten nejmladší, tak bych to ještě pochopila, ale že i ten devítiletej, to už jsem moc nechápala. Každé ráno je nějaká mokrá postel, jen je překvapení, která to ten den bude - někdy se stane, že mokro mají všichni tři :-)) A když má suchou postel, je to good good boy a dostane ráno sladkost :) Nejvtipnější na tom je, že když hlídám nejmladšího Ethana dopoledne, tak on nejen že se počůrá v noci, on je schopnej se počůrat dvakrát během dopoledne při koukání na televizi! Pomyslíte si, že je nemocnej, ale pak za čas zjistíte, že je fakt jen línej si dojít na ten záchod. A že mu nevadí sedět v mokrejch studenejch a počůranejch kalhotech? Prej normálka :) Tohle se mu stává každý den, fakt nekecám! Ani za mnou nepřijde a musím na to přijít, když cítím ten křečkovskej smrad. Když ráno přijdu k nim do pokoje, tak hned poznám, že někdo z nich má mokrou postel, pač to tam fakt potom smrdí jak někde u křečků v pilinách a ne v dětském pokoji.

Tyhle čůranky ale nejsou nic oproti tomu, co jsem si zažila jednoho dne s Ethanem, tím nejmladším prckem, ale o tom za chvíli...

Story pro silnější povahy
Takže upozornění pro slabší žaludky – NEČÍST. Ethan se díval na televizi, přes sebe měl přehoz, který mají přehozený přes gauč a spokojeně si ležel. Já za nim přišla s úmyslem, že budeme chvíli blbnout a hrát si. Všimla jsem si, že je  mokrej. První, co mě napadlo bylo, že to má z toho, jak jsme byli venku. Potom mi došlo, že je mokrej až moc, tak se ho ptám, jestli se počůral. Odpoví mi jen jeho provinilej výraz. Nařídím mu, ať si stoupne - a teď to přijde! Vidím, jak se zespoda jeho nohavice, line "hnědej čůrek". To už jsem věděla, že je něco špatně. Poslala jsem ho do koupelny, že to umyjeme. Jenže když jsem viděla, kolik toho v těch kalhotech má, tak se mi dělalo zle. Já bych musela jít tak třikrát na velkou, abych toho nachytala do kalhot tolik, co on. Nejsem sice nějaká přehnaná cíťa, která se všeho štítí, ale tohle na mě bylo moc… Takže jsem se z něj snažila nějakým způsobem sundat kalhoty a slipy, aniž bych se dotýkala těch hoven (pardón, ale jinak to nazvat bohužel nejde). Moc mi to nešlo. Tak moc jsem se snažila toho nedotýkat, že ty hovna se postupně rozlétávaly po koupelně. Do toho ten SMRAD byl neskutečnej! (já vám říkala, ať to nečtete :D) No co vám budu povídat... musela jsem třikrát odejít z koupelny než jsme celý proces zvládli, jinak bych na místě vrhla.

Rozdýchávala jsem to vždycky tak minutu a pak jsem se do koupelny vrátila. Nakonec se mi podařilo ho svléknout a dát do vany. Uklidila jsem všude shity a zavolala Voirrey (jeho mamce). Takže za chvíli naštěstí přijel z práce Paul (táta), a doumyl ho. Bála jsem se, aby nebyli naštvaný, že je kvůli tomuhle volám, ale byli  v pohodě, a ještě se mi omlouvali…

Až na tuhle historku, je Ethan z kluků ten nejhodnější. Nemusím ho každé ráno půl hodiny tahat do koupelny a přemlouvat, aby si vyčistil zuby, nebo aby se převlékl. S těmi staršími už je to horší :)

Když má Kierran dobrou náladu

Ten prostřední – Kierran má poruchu soustředěnosti (ADHD) a někdy je vážně dost těžké udržet sam sebe v klidu. Jeho záchvaty vzteku mě ze začátku doháněly k šílenství. Než jsem si zvykla a tak trochu přišla, jak na něj. Navíc je hroznej herec a simulátor, takže to občas vážně stojí za to.
Jednou mi v jeho záchvatu vzteku řekl, že si nebude čistit zuby, tak jsem ho čapla a táhla ho do "hambatého" kouta, protože dobrovolně tam samozřejmě jít nechtěl. Jak byl mírně ve vzduchu (asi 10cm od země), tak jsem ho v tom koutě opatrně pustila, a on to chtěl asi udělat trochu víc dramatičtější, tak svojí hlavou sám svou silou třískl v tom koutě o dveře a byla to celkem rána. Já samozřejmě věděla, že jsem mu tou hlavou o dveře netřískla já, protože bych do toho musela vynaložit o hodně větší sílu. Jen jsem ho pustila na zem z deseticentimetrové výšky...ale vysvětluj to rodičům! On vytřeštil oči a začal vřískat a křičet, že jsem ho chtěla zabít, a že to řekne mamce. Asi to zní jako sranda, ale já v tu chvíli měla celkem strach, co bude vykládat mamce. Bylo mi to dost nepříjemné. Když přišla mamka z práce, tak jsem za ní šla a řekla jí, jak to bylo. Díky bohu, že je to skvělá ženská a že mi to věřila a řekla, že ví, že její děti nejsou andílci, a že ví, že Kierran je takovej jakej je! Uff!

A to je jen jedna z příhod ,,O Kierranovi“. Podle něj jsem nejhorší osoba na tomhle ostrově a pak za pět minut se se mnou mazlí a říká mi, jak mě má rád :) To si paki  zvyknete a neberete si to osobně:) Také mě dohání k šílenství jeho záliba v tom, se schovávat pod stůl, jakmile po něm chci, aby si šel vyčistit zuby. Protože jakmile já si kleknu a jdu pro něj pod ten stůl, tak on rychle vyleze a ten stůl oběhne. A já fakt v tu chvíli nemám náladu se tam s nim honit okolo stolu. I když věřim, že pro něj to je strašná prdel!

Další jeho perlička je, když se rozhodne mi dělat ostudu, a celou cestu do školy vříská a brečí, že chce abych mu nesla batoh, a že nikam do školy nepůjde. V tuhle chvíli mám vylože radost, protože se po nás dívají lidé. Nejen, že si myslí, že jsem jejich máma, ale bůhví, jak je netýrám! (Teď co je horší? :-)) Mám s ním totiž takovou dohodu, že když je ráno při přípravách do školy hodný, batoh mu nesu, ale když zlobí, tak si ho musí nést sám, prostě něco za něco. A protože si za tím chci stát, aby si pak nemyslel, že i když bude zlobit, ponesu mu ho, tak mam za odměnu pro změnu já takovéhle výstupy :)

Stejně mi budou chybět...
Devítiletý Callum už je celkem velký a když je hodný, je to fajn. Ale jakmile něco nechce dělat, nebo si řekne, že nebude poslouchat, tak prostě NEBUDE. Nějaké výhružky, že to řeknu mamce nebo že nedostane sladkost, jsou mu vy víte kde :) Jenže to, že devítiletý kluk si nechce čistit zuby a musím nad ním stát v koupelně a hlídat ho, jestli to udělá, to mi hlava nebere.

I přes to všechno jsou ty kluci hrozně fajn a vím, že se mi po nich stýskat bude. Nejsou zlí, prostě jen takoví ty raubíři, hlavně když jsou všichni pohromadě. To jsem pak ráda, že mám jen minutu klid. Ale tak musela jsem sem dát nějaký peprný historky. Kdybych tu psala, jak sou hodní, nikoho by to přeci číst nebavilo :)

... a snad i já jim :)

Když měli kluci na Helloweena prázdniny, zdálo se mi, že po těch dvou a půl měsících si na mě už celkem zvykli, a že mě dokonce mají možná i trochu rádi. Měla jsem z toho dobrý pocit, tak jsem je, vždycky když mě přišli vzbudit, vzala do mé malé postele (jen ty dva nejmladší) a leželi jsme tam, povídali si a bylo to fakt příjemný. Jenže to jsem netušila, jakým způsobem se mi tohle vymstí. Prázdniny skončily a kluci museli vstávat v 7:30 do školy. Ale to ne, jim se u mě v posteli zalíbilo, a byli schopní vstávat v šest a jít mě probudit, že chtěj jít ke mně a ležet a povídat si...NEEEEEE! Miluju spánek..proč já? Dvakrát jsem to ne zrovna nadšeně snášela, ale když už to v jednom týdnu udělali potřetí a já měla zas před sebou představu, že se nevyspím, poslala jsem je pryč, s tím že jsem unavená. Samozřejmě se to neobešlo bez breku a jekotu nejmenšího, který se svého přání nehodlal vzdát. Takže to mam prý za to, že mě mají občas rádi :)

Ethan

Kierran

Callum

s Voirrey