Tak tenhle článek věnuji pouze a jenom anglický stravě :) Možná už jste někdy slyšeli, že britská kuchyně nepatří mezi přední příčky. Je to sice zvláštní když se nad tím zamyslím, ale ne každá komunita má stejné chutě. Většině Čechům například přijde naše klasické knedlo-vepřo-zelo jako obrovská pochoutka, u Britů už to tak není. Většině z nich to vůbec nechutná.

Povím Vám mé zážitky a zkušenosti s místním jídlem. Jde ale pouze o moje osobní dojmy a pocity, které jsem tu posbírala, takže to neznamená, že to takhle má každý Brit. I když vesměs jsem se setkala se stejnými názory.

To, že britská kuchyně se občas nazývá nejhorší na světě, o něčem určitě svědčí. Já osobně nejsem skoro vůbec vybíravá, co se týče jídla. Sním skoro všechno. I tady se najím, ale že bych si vyloženě vždycky pochutnala, to se říct nedá. Přijde mi, že jídlo tady, je hrozně jednotvárný, většinou nedochucený, nemá šmrnc, a po čase vám to začne lézt na nervy.

Jasně, že se dá koupit mnoho věcí a vařit různá jídla, ale tím, že jsem v anglické rodině, musim jíst v podstatě to, co jsou zvyklí jíst oni. Nebo bych si za svoje už tak malé kapesné, mohla kupovat jídlo sama. Takže jsem zvolila tu levnější variantu :-)

První věc, které jsem si všimla hned ze začátku, bylo, že tu skoro nikdy nejí čerstvou zeleninu. Zeleninu do svého jídelníčku zařazují celkem často, řekla bych, že možná i častěji, než my. Ale jen pokud se jedná o zeleninu vařenou. I třeba obyčejný rajče musejí nějak povařit… Pro mě to bylo dost zvláštní.

A jejich zelenina v konzervě je fakt divná! Řeknete si, co na ní může být divnýho? Hrášek nevypadá, jako ten náš hrášek v konzervě a i trochu jinak chutná. Je to takový vodový hrášek celkem bez chuti. To samé platí o mrkvi v konzervě a podobně.

Taky mě tu překvapilo, že si nedávají jen jednu přílohu, ale mají na talíři milion druhů věcí – od každého něco – a vše to míchají dohromady. Abych uvedla příklad, tak jim nestačí rýže s obalovaným kuřecím masem, musejí tam mít taky trochu brambor, hranolek, dušené mrkve, hrášku apod. :-)

Jo, je to tak. Toast patří snad k jejich nejčastější potravě. Dají si ho občas k snídani s nějakým tím vajíčkem. K svačině nebo k obědu je to skoro samozřejmost, ať už jako sendvič (tak říkají neopečenému toastu, který naplní máslem a poté např. sýrem, šunkou, rajčetem, tuňákem, nebo čímkoliv, čím my plníme chléb), 

Zdroj: http://www.nightnday.co.nz/files/464_239HamandEggSandwhich-RollsandSandwiches.jpg

nebo toast (opečený toast, buď samotný s máslem, nebo ještě s něčím)

Zdroj: http://www.cestasveta.cz/wp-content/uploads/toast-white.png

 a nebo toast který dají do toastovače, takového toho, jak nám rozdělí plněný toast na dva trojúhelníky. Pro ten mají taky nějaký spešl název, ale už si nevzpomínám jaký :)

Také ho mají občas k večeři. JO, fakt minimálně dvakrát denně jedí toast! Po prvních dvou týdnech jsem měla toastu plný zuby. Začala jsem si po měsíci kupovat náhradu za toast, a dá se říct, že se to zlepšilo. Toast si dám zřídkakdy a jsem celkem spokojená. Ale vážně, zlaté Čechy, zlatý český chléb a zlatý český rohlík. Jo, mají tu bagety, a nějaké pokusy o chleby také, ale v téhle rodině to moc nejede. Takže toasty FOREVER! :)

Chleba a housky tu prodávají jen v polských obchodech. Tady na ostrově máme bohužel jen jeden. Mám ho od domu celkem kousek, ale stejně to není úplně ono. Většinou s nejedná o úplně čerstvé pečivo. Ne že by bylo tvrdé, ale je to takové to pečivo, jako když si koupíte balený, krájený chléb u nás v Čechách, který vám má vydržet tři dny.

Další věc, kterou u nás nenajdete běžně, je jejich sausage roll. Je to maso, v listovém těstě. Původem je to odsud, ale prý si na tom pochutnávají také v JAR, Novém Zélandu a Austrálii. Mají tu pak i jiné druhy „rolls“ a to např. cheese and onion roll. Jak asi z názvu jde poznat, jedná se o cibuli se sýrem v listovém těstě. Většinou to ohřívají v mikrovlnce, ale snědí to i studené. 

Zdroj: http://adriansbg.com/images/products/(2)%20Sausage%20Roll.jpg

Polotovary

Britové asi neradi tráví čas u plotny, a být více jak hodinu v kuchyni a dělat oběd či večeři, je pro ně nepředstavitelné. Veškeré jejich úsilí spočívá v tom, že vytáhnou nějakou konzervu, něco předpřipraveného v sáčku, a nebo polotovar z mrazáku. Jediné, co udělají, je to, že to strčí do mikrovlnky nebo do trouby. Vyčkají, a to je celé kouzlo :)

Ne všechno je špatné

I přesto všechno, tu je pár věcí, které jsem dosud nikdy neochutnala, a které jsem si oblíbila. Asi je to otázkou chuti, protože hodně Čechů tady mi řeklo, že jim připadají octové chipsy naprosto nechutné. Když jsem je měla poprvé, přišlo mi to divné, ale pak jsem jim přišla na chuť. Stejně tak jako jejich HP (hnědé) nebo worcesterské omáčce. Je to omáčka, kde základ tvoří ocet s ovocem a kořením. Je často servírována jako doplněk do polévek nebo k dušeným masům (to jsem se dočetla). Slyšela jsem, že je populární jen v Anglii a Kanadě. Já si jí oblíbila natolik, že jsem ji vyměnila za kečup, a dá se říct, že si ji dávám skoro ke všemu, k čemu se alespoň trochu hodí. Už jsem si zakoupila I nějaké zásoby domů :)

Taky jsem si oblíbila indický chléb. Ne, že by to byl jejich výmysl, ale jí to tu poměrně často, rozhodně častěji než my. Vypadá to trochu jako pita a je to kořeněné, např. česnekem a petrželí.

Co u nás asi neuvidíte

Potom tu je pár věcí, které jsem v Čechách nikdy neviděla. Jednou z nich jsou Crumpets. Vzhledem to připomíná trochu mořskou houbu.  Většinou to dají na chvíli do toastovače a potom pomažou medem, nebo nutelou, podle chuti. Slyšela jsem, že se to může jíst i na slano s nějakým sýrem nebo máslem, ale to jsem zatím neochutnávala.

Další věc, co jsem nikdy neměla, byla jejich rychlo-večeře, kterou bych nazvala asi jako: egg-cheese-milk. Je to jednoduše smíchané mléko s vajíčkem a přidaným sýrem. Nechutná to špatně, ale prostě je to takové to jednoduché jídlo, co uděláte, když nemáte čas, jako je „volské voko“, míchaná vajíčka a podobně.

Masové kapsy v listovém těstě, můžou být se sýrem i bez, nebo i jakékoliv jiné kombinace. To je tu dost častá věc, kterou doma jedí. Viděla jsem to už i u nás, ale ne tolik často, a ani mě to nijak neláká. To stejné jako jejich slaný Pie, kde je uvnitř mleté maso. Pro mě je to celkem neatraktivní :)

 Věc, co mi přišla celkem vtipná, byla, že rozlišují jam a marmeládu. Já až do jisté doby žila v domnění, že v tom žádný rozdíl není. A když na mě devítiletý Callum spustil, že chce jam, a že marmeládu rád nemá, koukala jsme na něj, jak na blázna. Později mi vysvětlil, že marmeláda je většinou meruňková, pomerančová, a taková ta světlá, ne tolik sladká (asi). No a jam je z jahod, borůvek, švestek a podobně… Chápete to? Já ne!

Každý si jako typickou anglickou snídani představí – vejce, slanina, klobasa, fazole.

Je to tak, ale třeba v mé rodině to mají spíše jako lunch (oběd) a snídají většinou ovesné vločky nebo cornflaky, kterých mají snad milion druhů. Některé jsem vybrala na ukázku. U nás v Čechách to nejím, tak vůbec nemám ponětí, jestli tolik druhů také máme, ale myslím, že ne.

Nedělní večeře

Tak jako my máme typické nedělní  knedlo-zelo-vepřo obědy, oni mají typickou nedělní večeři. Jedná se o plátky hovězího masa s dušenou zeleninou (většinou mrkev, hrášek, květák, brokolice), bramborem a jejich typickým yorkshirským pudingem. Nejedná s o žádný sladký pudink, na který jsme zvyklí. Je to příloha stejně jako brambora.

Po hlavním jídle následuje dezert. Na ten si celkem Angličané potrpí. Ať už je to nějaký koláč, zalitý smetanou a vanilkovou zmrzlinou, nebo dort.

Mají také dezerty na slaný způsob. Většinou se jedná o nějaké crackers (krekry), na které si namažou různé druhy sýra. Prodává se tu jeden zvláštní sýr – fruit cheese. Nevím, jestli to je i u nás. Ale je to sýr, který má uvnitř ovoce a je jich tu hrozně moc druhů. Zatím jsem to neochutnala, a ani mě to neláká. 

Na to, že mají tak rádi dezerty, vůbec nepečou. Ať už se jedná o dorty, koláče, buchty, nebo i cukroví. Angličany prostě nevidíte trávit u plotny nebo u trouby moc času.

Ne, že by přímo nevěděli, co to je, ale v jejich Tescu a jiných shopech strouhanku neuvidíte. Proto také smažený sýr většinou žádný Angličan nikdy neměl. S jejich aromatickými sýry by to ani nešlo. Málo který sýr chutná podobně jako eidam :(

Jejich typický obyčejný sýr, který kupují nejčastěji, a který si dávají do sendvičů, je cheddar.

Ovocný čaj sice znají, ale vůbec ho nepijí. Nebo citrón k černému čaji? To také ne. Jejich top čajem, je čaj černý, který si zalijí mlékem. Není to špatné, já už to znala z dřívějška a pila jsem to občas i normálně doma, ale spoustě Čechům to přijde divné nebo dokonce nechutné.

Jo a třeba takový salám, jsem tu v lednici nikdy neviděla. Prý ho také mají jen v polských obchodech.

Nevím, zda jste to někdy slyšeli, ale jejich TAKE AWAY (pro ty, co neví – něco ve smyslu: vzít s sebou) jsou fast foody různého druhu, ať už s kebabem, jejich typickým fish and chips, čínským jídlem nebo pizzou. Můžete si tu jídlo vzít s sebou – domů a ohřát, nebo kamkoliv jinam. Nebo si ho můžete sníst u nich, kde je většinou pár stolků na sezení. Někdy tam ani žádný stolek není, jen si tam vysloveně jdete objednat, a oni vám to zabalí.

 Kebaby tu mají trochu jiné, než známe u nás. Je tu o hodně více druhů kebabů – okolo čtyř druhů masa. Dají vám to většinou do pity, a ne do opečeného tureckého chleba, jako u nás. Na přání to lze dát samozřejmě i do něčeho jiného. Ale když řeknete jen doner kebab, dají to do pity. Poté na to dají zálivku dle přání a ještě si k tomu můžete dát česnekovou omáčku, která je naprosto vynikající! 

To je k jídlu asi všechno, a příští článek zase něco o pití :)

Tak konečně se jede do Manchesteru! Naplánováno to bylo tak, že v pátek večer přiletíme, v sobotu je zápas, a v neděli odpoledne se letí zase zpátky. Nic dlouhého, v podstatě šlo jen o ten zápas, i když později jsem zalitovala, že jsme nejeli na více dní.  Ale jelikož já musím hlídat prcky, brácha s klukama chodit do školy, zvolili jsme to jen jako víkendový pobyt.

Minule jsem se zmínila, o černochovi Evovi, se kterým jsem byla čas od času v kontaktu přes telefony a maily. Slíbil mi, že na nás počká na letišti a ukáže nám kudy do hotelu. Dokonce mi zbýval poslední volný lístek na zápas, a on se nabídl, že si ho vezme a zaplatí mi ho. Vůbec jsem ho neznala, takže jsem s tim počítala tak napůl, ale jak se nakonec ukázalo, opravdu tam čekal, když jsme přiletěli. Jel s námi až do hotelu, kde kluci vytáhli od maminek svoje české zásoby, jako jsou řízky, karbanátky a podobně, takže měl Ev tu čest ochutnat domací řízky:) To víte, v Anglii neexistuje něco, jako domácí řízek. Takže si pochutnal, a potom jsme se rozhodli, že do města už nepojedeme, přece jen to bylo trochu z ruky. Zůstaneme na hotelu, popijeme a pokecáme.

Hotel byl celkem luxusní za tu cenu. Jediná nevýhoda byla, že od centra to bylo trochu z ruky. Ale autobus tam jezdil, takže to nebyl takový problém. Jinak odkaz – www.booking.com – je to vážně dobrá stránka hotelů, když chcete někde přespat! Večer jsme popili, EVa jsme naučili snad všechny sprostý slova, co v češtině známe, a pak se uložili do postelí.

Druhý den jsme se chtěli vydat co nejdříve na stadion, kvůli tomu, abychom vyřešili ty lístky. Jak to dopadlo, už víte (viz článek Lístky na Manchester United). Když náš autobus projel kolem stadionu a kluci ho poprvé uviděli, vypadali, jako kdyby viděli Ježíška :-)) Jeden z nich měl dokonce tak slabou chvíli, že i slza ukápla. Je celkem sranda, co kluka dokáže dohnat k slzám a k takový radosti. Fotili si všechno jak blázni, a pořád nemohli uvěřit, že jsou na OLD TRAFFORD!!!

Potom si chtěli zajít koupit nějaký věci od MU do jejich krámku na stadionu, aby byli za pořádný fanoušky. Ani já jsem nezůstala pozadu, a něco málo si koupila. Ten obchod byl přecpanej a občas se tam nedalo pomalu ani chodit. Museli mít otevřeno tak třicet pokladen, aby se tam hodinu nečekalo ve frontě. A fronty se nekonaly, ani když jsme chtěli jít dovnitř.

Byli jsme na stadionu o dost dříve před začátkem zápasu,  tak jsem ochutnala thajský pivo s názvem  Singha, které fakt bylo pro mě, jako pro holku, která nepije pivo, moc dobré, a poprvé jsem poznala rozdíl mezi pivem a pivem :-) Doposud pro mě neexistovala nějaká značka, jako je Gambrinus nebo Plzeň, bylo to prostě pivo. Asi tak, jako většině klukům, co nepijou víno, nepřijde žádnej rozdíl mezi Mullerem a Chardonnay. Takže Singhu rozhodně doporučuji ochutnat:)

Vevnitř to bylo zajímavě řešené, byly tam vysklené haly s celkem pěkným výhledem.

Taky jsme se chtěli kouknout, jak vypadá stadion, kdy tam není ještě tolik lidí.

Později jsme se mohli kouknout, jak to vypadá, když je téměř plný a byla to vážně úžasná atmosféra.

Pro trochu větší fanoušky, zde dávám odkaz na video, kdy nastupovali hráči na hřiště. 

A také odkaz, kdy padl nevím kolikátý gól a můj brácha celej nadšenej vyskočil a nějak zapomněl, že má na sobě položený MŮJ foťák. V tu chvíli můj foťák dosloužil, a už jsem ho nikdy nerozchodila. Btw dík brácha, že nemusím vymýšlet, co si budu přát k Vánocům.

Manchester nám ukázal, proč na ně chodí tolik lidí - a přes 74 tisícům fanoušků nabídl podívanou, kdy hra skončila 7:1.

Po zápase jsme zůstali v centru města a usoudili, že je čas se jít někam najíst. Díky Evovi, který trávil celou tu dobu s námi, jsme dostali ty nejlepší informace. Když jsme mu řekli, že máme hlad, vzal nás do čínské restaurace, kde údajně uměli dobře vařit, a nemělo to tam být drahé.

Drahé to tam nebylo, na anglické poměry. A jestli dobře vařili? Můžu Vám říct, že lepší čínský jídlo jsem v životě neměla! A to jsem byla přesvědčená, že znám hodně dobré čínské restaurace, ať už v Děčíně, nebo v Praze. Tohle bylo úplně něco jiného. Věci, které jsem v životě v Čechách neviděla a to, jak to chutnalo, ani neumím popsat, mňam! 

Než jsme si cokoliv objednali, se nám Ev zmínil, že tu mají really nice „dak“ (kachna). Nevim proč, ale já mu vážně rozuměla DOG! A kámoš vedlě mě taky. Já celá rozjařená, že tu vařej psy, šla za bráchou – hele oni tady prej vařej psy a jsou moc dobrý, říkal Ev, dáš si ho? –

Brácha: ,,No jako vim, že je to trochu nelidský vůči psům, ale jako docela rád bych věděl, jak chutná, když už to tady takhle dělaj.“

Kluci s nim souhlasili, a všichni jsme nechápali, jaktože tady dělaj psy. Za to Ev nechápal, jaktože jsme ještě nikdy neměli kachnu :D Ptali jsme se Eva a říkali jsme si, že to je docela hustý a prostě jsme nechápali. Ev asi v tu chvíli nechápal odkaď že jsme to přijeli :D

Jedinej kámoš, kterej z nás uměl nejlíp anglicky, pochopil, že to není pes, ale kachna a říká nám: „Co je na tom jako divnýho? Vždyť je to dobrý a uplně normální.“ V duchu jsem si říkala, že zas až tak normální jíst psa přece jenom není, a že nemusí dělat před Evem, jak kdyby ho jedl každej den. ,,A ty jako to jíš normálně jo, ty už si to někdy ochutnal?“ ptám se ho. A on: „Tak jako to mi chceš říct, že si nikdy neměla kachnu?“ No a pak jsme zjistili, kde že se stala ta chyba. Ale fakt to vyslovujou jako DOG! :D  Takže brácha si nedal psa, ale pochutnal si na jiných věcech. Po večeři jsme šli do klasické „british pub,“ kluci vyzkoušeli místní pití a Ev nám vyprávěl, jestli to v Brooklynu je fakt tak, jako vidíš ve filmech. Brácha byl taky celej nadšenej z těch anglickejch holek, co jsou vcelku lehce získatelný, a musel vyzvídat všechny podrobnosti, aby věděl, jak na ně, až se tam po maturitě nastěhuje :)

Sama nevím, jestli to, co nám řekl, je pravda. Toho člověka jsem viděla podruhé v životě. Sice na mě působil hrozně mile, ale přece jenom ta jazyková bariéra dělá hodně. Nedokážeš rozeznat, když si někdo vymýšlí tak dobře, jako když se bavíš s Čechem, kor když jsem nikdy v Brooklynu nebyla.

Každopádně byl Ev fakt úplně skvělej, dokonce nám toho i dost platil, protože my už jsme díky tomu, že jsme kupovali druhé lístky, neměli moc peněz. Vzal nás v noci do typického černošského klubu, kde už teda měli během půl hodiny zavírat, ale i tak, se nám tam hrozně líbilo. Klub se zavíral celkem brzy proto, že minulý týden tam byla nějaká rvačka, kdy je ochranka vyvedla ven, a tam po sobě začali střílet. WOW, přišla jsem si, jako v nějakém filmu! Sice jsme věděli, že je to dost nebezpečné, a že to není jako Děčín, ale přišlo nám to hrozně zajímavý a napínavý, a tak celkově jsme se prostě asi cítili důležitě:)

Bary uvnitř byly zavřené, jenže Eva tam všichni znali, takže nezájem, přijeli Češi, otevřeme bar znovu, nalijeme vám pití a bavte se:) A taky, že jsme se bavili! Bylo to přesně, jak v těch filmech, kde v takovém tom podzemním klubu hrajou Black music a černoši s černoškama se vrtí do rytmu těma svýma typickýma pohybama.  

Já miluju černou muziku, takže jsem tam byla ve svém živlu. Naneštěstí diskotéka za chvíli zavírala, tak Ev vymýšlel, kam by nás ještě vzal. Bylo docela složité něco vymyslet, protože brácha a jeho kámoši jsou ještě celkem mladí, a tady v Británii jsou všude přísná pravidla, každý musí ukázat ID (občanku) – a to dokonce i v obyčejný hospodě, kde u dveří stojí ochranka a kontroluje to.

Šli jsme do jednoho rádoby studentského klubu, kde Ev předtím ještě nikdy nebyl. Úplně všechno za nás platil, a když jsme chtěli pozvat my jeho, nenechal se přemluvit.

Studenstkej klub nebyl úplně náš šálek kávy, ale stejně jsme se bavili. Byl to takovej ten klub, kam chodí na mě dost divocí lidi. Jo, myslím přesně ty lidi, co mají na hlavě punkovýho kohouta, nebo několikacentimetrové roztahováky v uších, nebo růžový, zelený, fialový vlasy, a podobně.

Ale my jsme se bavili, víc zfetovaných lidí pohromadě jsem v životě neviděla. Popíjeli jsme, sledovali jak každý, kdo vyjde ze záchodu, si podrbe nos. Jediné, co mi nesedělo, že tyhle typy lidí neměli cigáro u pusy?! Ale bylo to jen tím, že tady se prostě nekouří vevnitř nikde, i když je to takový „pajzl“ :)

Do hotelu jsme dorazili až někdy kolem páté ráno, plni všech zážitků a bylo nám všem fajn. Patřilo to vážně k mým největším zážitkům v životě. A to nejen kvůli zápasu. Myslim si, že na tom měl velkou zásluhu taky Ev. Občas s nim jsem v kontaktu, ale dodneška nechápu, proč to všechno dělal? Proč se tak snažil, proč nám všechno platil? Nejdřív jsem myslela a čekala, kdy na mě něco začne zkoušet, ale to nepřišlo. Choval se ke mně stejně jako k ostatním a říkal, že jsme jeho nová rodina, a že kdykoliv budeme chtít přijet do Manchesteru není problém, a že nás ubytuje u sebe a nemusíme platit za hotel :)

Jo, mohl to dělat jen proto, že byl jen milej. Ale kdo v dnešní době chce být JENOM takovýmhle způsobem milej na lidi, co nezná? Vážně zvláštní… Navíc jsem se bavila s tím nejstarším synem v rodině (21-letým) – o toho už se mimochodem nestarám :) A ten mi řekl, že mu to přijde divný, a že to zní, jak kdyby si to vymýšlel, ale že neví, že se s ním osobně neviděl. Takže tahle záhada zůstává nedořešena a kdo ví, jestli někdy pochopim, kdo že to vlastně je, a proč to všechno dělal :)

Tak teď budu věnovat malý odstavec mému bráchovi :)
Hraje fotbal za FK Teplice a celkem mu to jde :-) V lednu bude mít osmnácté narozeniny a my s mamkou přemýšleli, co mu za originální dárek dát. Pak mamku napadlo, že když budu v té Anglii, že bych mohla objednat lístky na Manchaster United a mohli bychom si udělat takový menší výlet do Manchasteru. A jelikož můj brácha je bláznivý fandy Manchaster United, věděli jsme, že by z toho byl nadšenej.

Když už jsem tu na ostrově pobývala něco málo přes měsíc, rozhodla jsem se, že se na lístky podívám, abych zjistila, v jaký cenový relaci se pohybují. Od hodně lidí jsem slyšela, že na oficiálních stránkách Manchesetru United se ty lístky nedají sehnat. Prý je jen málo lístků do volného prodeje a většina lidí má koupenou sezónní permici. Takže jsem zadala něco do Googlu, prošla jsem si pár webových stránek, abych věděla, za kolik nabízejí lístky, a zvolila jsem tu nejlevnější. Říkáte si, že jsem si asi o té společnosti mohla nejdřív něco zjistit, než to budu kupovat, teď je těch podvodů po internetu plno. Joo, jenže, to bych nesměla být v určitých chvílích blondýnka. V tomhle případě jsem byla TYPICKÁ blondýnka, a bez ověřování čehokoliv, jsem lístky objednala. A taky na to náležitě doplatila. Takže jen pro upozornění – u www.onlineticketexpress.com – nikdy více (vyjede vám na googlu většinou mezi prvními).

Mělo mi to dojít už ve chvíli, kdy mi jejich stránka při objednávání lístků (měla jsem tam už zadané všechny údaje, včetně čísla karty) třikrát spadla a nepřišlo mi žádné číslo objednávky nebo potvrzení. Potom už jsem měla nervy, a řekla jsem si: teď naposled, pak už na to kašlu. To jsem ale neměla dělat. Naposledy to vyšlo a přišlo mi číslo objednávky, a že více se dozvím na mailu. Otevřu emailovou adresu, a tam nemám jednu objednávku pro tři lidi (chtěl jet ještě kamarád), ale rovnou dvě objednávky, tudíž pro šest lidí. SUPR! Co teď? Neřeknu, kdyby v tom bylo pár stovek, jenže strhli mi ještě víc, než měli, takže jsem v tu chvíli byla chudší na kartě o 16 tisíc korun!

Poprosila jsem kamaráda, jestli by tam se mnou nemohl zavolat. Přece jenom po telefonu, na nějaký jazykový úrovni, jsem radši poprosila o pomoc, než se desetkrát ptát, ať mi to zopakují. Volali jsme tam, řekli jsme, co se stalo, a že objednávky jsou poslány během tří minut a naprosto stejné, jestli by bylo možné jednu zrušit. To, co potom následovalo, mě dost překvapilo a celkem i vyděsilo. Když jsme jim to všechno sdělili, položili telefon, a odpojili nás od té linky, takže když jsme tam chtěli zavolat znovu, už to ze stejného čísla nešlo. To byl první signál, že je něco špatně. S mamkou jsme tedy usoudili, že to bráchovi řekneme, a že zkusí sehnat od sebe z týmu nějaký kamarády, kteří pojedou s námi.

Brácha byl hrozně nadšenej, ale já už tolik ne! Zkoušela jsem si na internetu vyhledat cokoliv o té společnosti, a padla na mě deprese. Psali tam, jaký to jsou podvodníci, a že lístky nikdy nedostali, nebo že dostali falešné lístky a podobně. Přemýšlela jsem nad všemi způsoby, jak by se to dalo řešit. V tuhle chvíli mi Voirrey s Paulem hrozně pomáhali, a já jsem jim za to hrozně moc vděčná. Volala jsem do mé banky, ale tam mi řekli, že už s tím nic nejde dělat, že už ty peníze u nich nejsou. Fakt se mi chtělo brečet, protože to všechno byly mamky peníze a hlavně to měl být dárek. Potom jsem se trochu uklidnila, když jsem četla i nějaký příspěvky od lidí, že lístky dostali, měli dobrá místa, a že vše proběhlo bez problémů (doteď jsem přesvědčená o tom, že to tam napsala ta společnost, nebo si na to zaplatila nějaké lidi). Musela jsem tomu věřit, nic jiného mi ani nezbývalo…

Sehnali jsme dva bráchovy kamarády, a sháněli někoho posledního. Teď bych ráda zmínila docela důležitou osobu, kterou byl černoch EV. Když jsem letěla na týden domů do Čech, někdy koncem října, přestupovala jsem na letišti v Manchesteru. Měla jsem ještě čas, a tak jsem se šla kouknout, kde mám svůj check-in, abych to potom nemusela hledat. Tam stál jeden černoch s nějakou slečnou, kteří pracovali u té společnosti. Zeptali se mě, co hledám, tak jsem jim jen sdělila, že čekám, až se check-in otevře. Šla jsem si sednout na sedačku, a ten černoch za mnou přišel a začal si se mnou povídat. Asi půl hoďky jsme si povídali. Byla jsem ráda, protože jsem mu skoro všechno rozuměla a celkem se mi s nim dobře povídalo. Nebyl vtíravej, ani mi nedával neslušný návrhy, jen si prostě chtěl povídat.

Později mě šel doprovodit k přepážce, kde jsem zjistila, že jsem se neodbavila po internetu (check-in online), a že budu muset platit 18 liber. Tak se Ev zapojil, a vzal mě do nějaké místnosti, kde seděl chlápek u počítače, a snažili se to přes počítač vyřešit. Jenže systém na odbavení po internetu, se u téhle společnosti uzavírá pět hodin před odletem, což už jsem propásla. Tak potom Eva napadla ještě jedna věc, že to nějak v tom systému udělá. Jenže zjistil, že to musí být přes nějaké jméno zaměstnance, a zrovna tam byl přihlášený jeho kamarád. Řekl mi zklamaně, že bohužel s tím tedy nejde nic dělat, ale že se snažil. Prý to je kamarád, a nechtěl by mu způsobit problémy, kdyby se na to náhodou přišlo.  Byla jsem stejně ráda, že se mi jen tak snažil pomoct, poděkovala jsem mu, a bohužel zaplatila 18 liber.

Šel mě doprovodit k mému GATEu. A pak se mě zeptal, jestli bych mu dala moje číslo, že bychom mohli být kámoši, ale že jestli mám přítele, tak že mi nebude dělat problémy. Protože přítele nemám, a byl mi celkem sympatickej, číslo jsem mu dala. Když by byl otravnej, budu ho ignorovat, a nemusím ho už nikdy vidět, řekla jsem si. Každopádně číslo z Manchasteru se hodí, co by ne :) Prohlásil, že kdybych cokoliv potřebovala, můžu se mu ozvat, že mi s čímkoliv pomůže, a kdybych chtěla někdy přijet, není problém. Jo jasně, tak zní to divně, ale věděla jsem, že sama bych za nim stejně nikdy nejela. Ale co se později z něj vyklubalo, dodneška nechápu a vrtá mi to hlavou. Ale k tomu přejdu v dalším příspěvku, teď zpátky k těm lístkům …

Měli jsme udat poslední lístek a já nevěděla komu. Pak mě napadl Ev, byla jsem s nim čas od času v kontaktu. A shodou náhod mi řekl, že by si ten lístek vzal rád. Čas běžel, a já mohla jen doufat, že lístky dostanu. Ta společnost mi řekla, že se tisknou až 3-5 dní před událostí, a že je dřív dostat nemohu. Asi týden před zápasem mi volali, že jim mám poslat adresu hotelu, jelikož na ostrov to posílat nebudou, udali nějaký důvod, teď už si přesně nepamatuji, jak to nazvali. Poslala jsem jim teda adresu hotelu, a den předtím, než měl začít zápas mi napsali, že hotel odmítl lístky převzít a že mi lístky budou předány nějakou osobou od společnosti na ,,PICK UP POINTU“. Kde Pick up point je mi samozřejmě nesdělili. Mohla jsem jim psát a volat, jak jsem chtěla, ale odezva žádná. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. V den zápasu, jsme se vydali s poslední možností na Old Trafford (fotbalový stadion Manchasteru United). Zašli jsme do budovy, kde prodávají lístky a ptali jsme se po té společnosti. Samozřejmě o ničem neměli ani páru.

V tu chvíli i ta poslední naděje skončila. Štvalo mě to hlavně kvůli klukům, protože to byl jejich sen jet se podívat na forbal, kde hraje tým MU. Díky bohu se brácha zachoval jako brácha a neřekl mi ani jedno ošklivý slovo. 

Asi se nad námi někdo nahoře smiloval, protože jsme měli aspoň trochu štěstí v neštěstí a lístky ještě byly dostupné ve volném prodeji a ještě asi o polovinu levnější, než jsem měla mít od té společnosti. Sice jsme teda museli všechny svoje úspory dát do lístků, ale alespoň jsme nejeli do Manchesteru zbytečně. Takže pro ty, co by chtěli někdy něco podobného podnikat – jen přes ofiko stránky United!!! To, že lístky nejdou u nich sehnat, je jenom KEC! A já si příště radši všechno všude ověřím, než cokoliv drahého budu objednávat. Jinak o výletě do Manchestru si můžete počíst později v dalším příspěvku :)

Vim, že hodně lidí slyšelo tuhle historku, až mě kolikrát překvapilo, k jakým lidem se to až doneslo, a co si k tomu kdo přimyslel. Ale pokud jsi to zrovna Ty nečetl/a, třeba Tě to pobaví :) 

Protože měla rodinka týden volno, přemýšlela jsem, že se po dvou měsících pojedu podívat domů. Našla jsem i celkem dobře cenově dostupné lety, tak jsem si je zabookovala. Rodičům a i většině kamarádům jsem nic neřekla. Vědělo to minimum lidí a já se těšila, až v pátek večer přijedu a překvapím je.

Byla jsem domluvená s kamarádem (zdravim Včelí), že pro mě přijede na letiště. Ten den, co jsem přiletěla, byla v Děčíně celkem dobrá dnb akce, na kterou chodí hodně lidí. Věděla jsem, že tam bude hodně známejch, tak jsem si říkala, jak mi to překvápko pěkně vyjde. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak velký překvapení to bude.

Do Děčína jsem přijela až pozdě večer, takže jsem usoudila, že nebude asi nejlepší chodit domů tak pozdě a děsit tátu, když nemám klíče. Z rodiny se to ten večer dozvěděl jen brácha, a pak jsem to volala i mamce. A tátovi jsem se chystala udělat překvápko tak, že se doma zjevím, až všichni budou obědvat.

Začalo to dobře, s kamarádem jsme před akcí popíjeli flašku mého oblíbeného Captaina Morgana s colou a bylo mi fajn, že jsem zas po dlouhý době v Děčíně. Bavili mě lidi, který byli trochu připitý nebo jinak omámený a nebo všechno dohromady :) Když mě viděli, tak si mysleli, že mají haldu, nebo  že mám dvojnici a nebo si dokonce přišli sáhnout jestli nejsem duch :))

Tak tenhle večer si užiju, říkala jsem si. Vážně jsem byla ve svým živlu a s ,,trochou“ ruma mi přišlo, že se mam v tu chvíli nejkrásněji na světě. Bohužel už nemůžu dál vzpomínat, co se dělo potom, protože si pamatuju jen minimum úryvků. Takže vám můžu aspoň povyprávět, co mi řekli později kamarádi, kteří se o mě starali…

Byla jsem prý v pohodě, bavila se, byla veselá, a pak najednou vypila jednoho panáka slivovice, a ten se mi stal možná osudným :)

V tu chvíli jsem už netušila, která bije, nemohla jsem ani chodit a ani moc mluvit. Prý jsem na všechny začala mluvit anglicky. Ani nevím, jestli jsem v tom stavu nějak nechápala, že jsem vlastně v ČR, nebo jsem jenom chtěla být důležitá a všem ukázat, že fakt po těch dvou měsících umím už docela dobře anglicky :D (zas až tak slavný to není) A když mi někdo z kamarádek ze srandy řekl, že mam velký kozy, protože mě nemohli narvat do mého kabátu, rozvášnila jsem se natolik, že jsem za každým chodila a vyprávěla jim, jak mám přece ty velký kozy …  Potom zjistili, že ten důvod, proč mě do kabátu nemůžou narvat, nebudou velký kozy, ale můj svetr, který jsem měla tak dobře schovaný v rukávě:) Každopádně se se mnou kamarádi fakt nenudili, a já jsem jim vděčná, že se o mě tak hezky starali.

Jestli si myslíte, že tím to končilo - tak nekončilo, to nejlepší teprve přijde! Po útrapách se mnou, kdy mě mí zlatí kamarádi museli neustále podpírat, jít se mnou vykonat potřebu (tu, co vede z úst),  pak uznali, že je čas, abych jela domů. Zaúklovali mého mladšího bráchu, aby jel se mnou taxíkem domu. Ten ze mě byl tuze nadšenej, protože jak už jsem řekla, je to dobrá akce v Děčíně, a jeho to tam bavilo. Jenže pak usoudil, že v tom stavu vážně asi sama nikam nedojdu, tak mě vzal domů. Pořád jsem ho přemlouvala, že chci ještě pařit, a do taxíkáře neustále hučela, ať to otočí, že domu nechci. Brácha, ačkoliv mladší, tak se ukázal jako ten zodpovědnější a staral se o mě, jak o miminko. Musel mi rozestlat postel, převlíknout mě a doprovodit na záchod. Potom, když jsem ho ujistila, že už to zvládnu sama, odešel zpátky na akci.

Asi nechtěl tátu budit, a tak mu jaksi nesdělil, že už má svoji milovanou dcerušku doma ve vší parádě. Já jsem sice na záchod došla, ale zpátky už ne. Když jsem se potřebovala vyzvracet, tak jsem se tak nějak ani do záchodový mísy netrefila, dámička jak má být :D  Taťka se vzbudil uprostřed noci, protože potřeboval na záchod. Viděl rozsvíceno, pootevřený dveře, tak se šel kouknout, jestli ten brácha už přišel. Ale místo toho viděl dvě rozestlaný postele a dámský boty u dveří. Ani ve snu ho nenapadlo, že jsem přijela zrovna já. Jediné ,co ho napadlo, že si přivedl brácha nějakou holku domů, ale nějak nedokázal pochopit, kam odešel. Nechtěl na ten záchod chodit, protože se bál, že ta holka bude na záchodě a on bude vypadat, jak úchyl.

Když se tam po půl hodině vrátil a pořád se svítilo, řekl své přítelkyni Mirce, ať se tam jde mrknout. Šla se tam mrknout, ale uviděla tam holku, která byla poblitá, spala tam a vlasy měla přes obličej, takže nepoznala, o koho jde. Ano, byla jsem to já! :) Šla za taťkou, sdělila mu, co tam viděla, a táta úplně vytočenej vzal telefon a volal bráchovi:

Táta: ,,Děláš si ze mě prdel?“

Brácha:  ,,Co, proč?“ (Prej: jako já jsem věděl, že to bude něco s tebou, ale nevěděl jsem, co přesně myslí, když na mě tak řve :D)

Táta: ,,No děláš si ze mě prdel?“

Brácha: ,,Ne, proč jako?“

Táta: ,,Tak ty si sem přivedeš nějakou cizí holku, která tady poblije záchod, necháš jí tady a někam si odejdeš? Přijde ti to normální? No tak odpověz, přijde ti to normální?“

Brácha: ,,Tati, ale to je Klára!“

…

No asi ještě chvíli trvalo, než to táta vstřebal. Potom mě probral, hezky se o mě postaral, umyl mi věci a uložil mě do postele. Prý jsem byla hrozně nadšená, když jsem jeho a Mirku viděla, a chtěla ho za každou cenu objímat. On už se ke mně tolik neměl. Ne, protože by mě nerad viděl, ale spíš proto, že jsem byla celá od blitek… Ráno, když jsem se probrala, to byl celkem šok, a dost jsem se za sebe styděla... Ale jenže znáte to, co si nepamatujete, to se nestalo... :-)

Brácha z toho rozhovoru s tátou měl náramnou bžundu a všem to už po cestě na akci vyprávěl, takže ostatní věděli, co se mi ten den přihodilo, vlastně dřív než já. A to potěší! :)

Myslím, že tentokrát jedno foto stačí :)

Dneska jsem se rozhodla napsat článek, kde vám povyprávím něco málo o Angličanech jako lidech mým pohledem… Dost často jsem slýchala, že jsou chladní, mají divný humor a podobně. Ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že to není ani trochu pravda, ba naopak. Většina z nich na mě působí hrozně mile. V Čechách jsou prodavačky, servírky a jiní ve službách kolikrát dost nepříjemní a neochotni pomoct. Určitě ne všechny, ale tady se mi to nestalo ještě ani jednou. V případě, že jsem řešila nějaké úřední věci mi museli pár vět několikrát zopakovat, než jsem pochopila, o čem je řeč, a i tak nebyl nikdy problém, všechno trpělivě vysvětlí.
Také věc, která si mi u nás skoro nikdy nestala, že někdo úplně cizí si se mnou začne na ulici povídat jen tak. Takže prostě pokecáte, jak je dneska krásně, jaký máte den a můžete jít dál… :)

Je tu ale jedna věc, která mi nepřijde až tak super. Tou jsou místní mladé holky kolem dvaceti, dvaceti pěti let… Oblékají se sice rádoby hrozně sexy, nosí vyzývavé věci, kde na kluky vykukuje mega výstřih, sukně do půli zadku a dvaceticentimetrový podpatky. Věřím, že se to klukům líbí a připadají si pak, jak někde v ráji. Ale když se potom ty holky opijí způsobem, že jim je všechno jedno, už to tak SEXY není. Šaty jim najednou nekončí v půli zadku, ale na bocích, vůbec jim nevadí, že jim vykukuje skoro celá podprsenka nebo v horším případě prso (i to jsem viděla a ne jednou) a že po pár hodinách nechodí na dvaceticentimetrových podpatcích ale bosy, a to i cestou domů po studeném chodníku, když je pár stupňů pod nulou...Navíc se všechny holky na ostrově oblékají úplně stejně, mají stejný styl. Je sice hezké, že o sebe dost pečují a vypadají moc víc upraveny než česká děvčata, ale vážně je každá úplně stejná. Pro představu bych to přirovnala k tomu, jak my, české holky chceme být největší princezny na svůj maturitní ples, tak takhle ony chodí běžně na každou diskotéku.Pak se ty holky diví, že se tu kluci chovají, jak čuňata a úchylové. A co čekají, když jim ukážou skoro všechno, co mají? Nevím, čím to je...? Zda „vyspělejší anglickou dobou“  nebo třeba proto, že tady se studuje většinou do šestnácti let. Kluci jdou potom na vojnu a holky asi nevědí coby, tak dělají tyhle věci… :-)Další rozdíl, který jsem zaznamenala je ten, že se v hospodách a barech, kde není tak nahlas hudba, se chovají ty něžné polovičky jak čtrnáctileté slepice, které kdákají, ječí, vřískají, křičí a nevím co všechno... Takže když si chcete v klidu pokecat s někým u vínka a neslyšíte se, ani když jste deset centimetrů od sebe, tak věřte, že je to silně obtěžující.

Tím, že tu každý druhý nestuduje vysokou školu jako u nás, dá se přijít na dost slušný peníze, když děláš dobře svou práci. Je to v podstatě většinou jen na tobě, jak moc chceš vydělávat, jen se musíš snažit. Lidé, co pracují rukama nebo mají vystudované nějaké řemeslo, tu vydělávají oproti nám balík. Takový popelář, chlápek na stavbě či instalatér tu má hrozně moc peněz. Mně se tahle poltika docela líbí. Když je někdo pracovitý, a ve svém oboru dobrý, proč by nemohl mít stejně jako někdo, kdo je chytrý a pracuje hlavou?

Působí to tu na mě tak, že i průměrný člověk, který by u nás  měl vystudovanou jen základku, si může koupit v podstatě cokoliv, co potřebuje. Je tu prostě vyšší standard. U nás několik let člověk šetří nebo splácí pitomou pračku, televizi nebo auto. Tady si to většina lidí prostě koupí by cash… Možná na to chvíli šetří, ale maximálně pár měsíců, u nás pár let.
Já bydlím v rodině, kde oba rodiče pracují jako pošťáci, Voirrey roznáší každý den dopisy a Paul jezdí autem a rozváží balíky. Mají tři malé děti, středně velký dům a ty děti mají všechno, na co si vzpomenou. Mají PS, Wii, Xbox a jiné poslední vymoženosti. Milion hraček v pokoji, milion DVDček, čtyři nebo pět notebooků v rodině nemusím zmiňovat, protože to je skoro samozřejmost. Tak hlavně, že u nás má každý druhý vysokou školu, protože to je asi důležitější :)

Jedna věc, která mě tu pobavila je, že si chodí kupovat elektřinu do krámu. Je to na stejném principu, jak když si kupuješ kredit do mobilu. Jdeš do obchodu, koupíš si za x liber elektřinu, a oni ti nabijí čip, který doma vsuneš do takové krabičky, kde se ti ty peníze odčítají. Ve chvíli, kdy peníze dojdou, se ti v bytě všechno zhasne a máš smůlu. Myslím, že kdyby tohle zavedli v Čechách, třeba bychom měli to štěstí, že nás pár "sociálně neadaptibilních lidí" opustí :)

Každopádně v domě, kterém momentálně bydlím je neuvěřitelná kosa. Běžně je tu nastaveno topení na 11 stupňů, brrr! Alespoň, že ve svém pokojíčku si můžu topit, jak chci. Dopoledne při hlídání to bohužel musím nějak přežít. I když občas se při hlídání všech třech prcků zahřeji dost :)

Žlutý baráček je ten, ve kterém momentálně žiji. Je celkem úzký, ale má tři patra :)

To je na toto téma asi vše. Občas si vzpomenu, co nám všechno navykládali učitelé ve škole, ať už o zvycích v Anglii o jejich povahách nebo samotném jazyku, ať už to byla gramatika nebo výslovnost. PRAXE je totiž úplně jiná. I když je fakt, že ty slovíčka je potřeba umět :) Ale že mají dvanáct časů, to ani většina z nich podle mě neví. A vtip je, že kolikrát já vím lépe, jak se co píše, než lidi, co se tu narodili:)

Nikdy předtím jsem v Anglii nebyla, takže můj zážitek v letadle, kdy jsem si jaksi zapomněla zjistit, že je tu jiné časové pásmo, byl fakt o nervy, protože jsem myslela, že je o hodinu víc a, že letadlo letí nějak dlouho, a že můj navazující let na ostrov nemůžu v životě stihnout. Nakonec všechno dobře dopadlo a já úspěšně přistála na ostrově. Mé první dojmy byly hrozně hezký. Krajina kolem se mi strašně líbila, rodina mi přišla sympatická a kluci roztomilí. V tu chvíli jsem ale ještě nevěděla, co přesně obnáší, dělat AU PAIRku.

Abych to trochu upřesnila, pro vás, kteří nevědí: Hlídám tu tři kluky, ve věku čtyř, šesti a devíti let. Starám se o všechny tři najednou, jen když mají prázdniny nebo když je víkend a také ráno je všechny vypravuji do školy. Neděli mám volnou. Ráno s nimi vstanu, připravím je (obléknu, dám jim snídani, dohlédnu na hygienu a podobně) a jdu je odvést do školy (pěšky). Zůstane se mnou jen ten nejmenší - Ethan, kterého hlídám nejdéle do 13.hodiny. Poté přijde jejich mamka z práce, odvede Ethana do školky, která je až odpoledne (neptejte se mě proč).

To, že se nezouvají, když přijdou domů, jsem už někde slyšela. Takhle v létě je to ještě celkem v pohodě. Ale pak na podzim nebo v zimě, když leje nebo je břečka, tak vejít do bytu ve špinavých botech na koberec, na kterém se děti pak celý den válejí a hrajou, a když jim na něj něco z talíře spadne, nemají problém to z koberce sníst nebo dokonce slízat, to už mi trochu nechutný přišlo. Každopádně, jak jsem později zjistila, je to tu normální. A myslim, že nemusím dodávat, jak nechutný mi přišlo, když jejich nejstarší syn, 21 let (toho naštěstí nehlídám:) ) přišel s boty od bláta a začal se se svými malými bratry prát v jejich bíle povlečené posteli.
Na to, že jsou trochu víc bordeláři, jsem byla od ex-aupaira poučena. Ale je to spíš o tom, že mají všude věci, a ne, že by byli čuňátka a měli někde shnilé jídlo apod.
Každopádně rodina jako taková, je vážně naprosto skvělá, takže ji tu vůbec nechci shazovat. Jsou to skvělí lidi a myslím, že mít dobrou rodinu je úplně největší štěstí. Ovlivní to tu celý tvůj pobyt, psychiku a hodně dalšího.

Také mě celkem pobavilo, že když děti neposlouchají, rodiče začnou počítat do tří, a když ani to nezabere, musejí děti do kouta. Postupem času jsem začala tuhle metodu také používat, protože z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu pro ně ten kout představuje něco příšerného, kde nechtějí trávit ani vteřinu. Nevím, zda to je takhle všude v rodinách, ale tady to tak mají, a myslím, že to o něco málo zpřísňuje jejich anglickou volno výchovu. Působí na mě dost volně oproti té naší. Už jen proto, že si dovolí křičet na rodiče, v horším případě jim (nebo i mě) říct SHUT UP! Myslím si, že u většiny rodin u nás, si tohle děti nedovolí, i když... asi je to dost individuální.

Taky mě tu dostává to, že se děti počůrávají. Kdyby to byl jen ten nejmladší, tak bych to ještě pochopila, ale že i ten devítiletej, to už jsem moc nechápala. Každé ráno je nějaká mokrá postel, jen je překvapení, která to ten den bude - někdy se stane, že mokro mají všichni tři :-)) A když má suchou postel, je to good good boy a dostane ráno sladkost :) Nejvtipnější na tom je, že když hlídám nejmladšího Ethana dopoledne, tak on nejen že se počůrá v noci, on je schopnej se počůrat dvakrát během dopoledne při koukání na televizi! Pomyslíte si, že je nemocnej, ale pak za čas zjistíte, že je fakt jen línej si dojít na ten záchod. A že mu nevadí sedět v mokrejch studenejch a počůranejch kalhotech? Prej normálka :) Tohle se mu stává každý den, fakt nekecám! Ani za mnou nepřijde a musím na to přijít, když cítím ten křečkovskej smrad. Když ráno přijdu k nim do pokoje, tak hned poznám, že někdo z nich má mokrou postel, pač to tam fakt potom smrdí jak někde u křečků v pilinách a ne v dětském pokoji.

Tyhle čůranky ale nejsou nic oproti tomu, co jsem si zažila jednoho dne s Ethanem, tím nejmladším prckem, ale o tom za chvíli...

Story pro silnější povahy
Takže upozornění pro slabší žaludky – NEČÍST. Ethan se díval na televizi, přes sebe měl přehoz, který mají přehozený přes gauč a spokojeně si ležel. Já za nim přišla s úmyslem, že budeme chvíli blbnout a hrát si. Všimla jsem si, že je  mokrej. První, co mě napadlo bylo, že to má z toho, jak jsme byli venku. Potom mi došlo, že je mokrej až moc, tak se ho ptám, jestli se počůral. Odpoví mi jen jeho provinilej výraz. Nařídím mu, ať si stoupne - a teď to přijde! Vidím, jak se zespoda jeho nohavice, line "hnědej čůrek". To už jsem věděla, že je něco špatně. Poslala jsem ho do koupelny, že to umyjeme. Jenže když jsem viděla, kolik toho v těch kalhotech má, tak se mi dělalo zle. Já bych musela jít tak třikrát na velkou, abych toho nachytala do kalhot tolik, co on. Nejsem sice nějaká přehnaná cíťa, která se všeho štítí, ale tohle na mě bylo moc… Takže jsem se z něj snažila nějakým způsobem sundat kalhoty a slipy, aniž bych se dotýkala těch hoven (pardón, ale jinak to nazvat bohužel nejde). Moc mi to nešlo. Tak moc jsem se snažila toho nedotýkat, že ty hovna se postupně rozlétávaly po koupelně. Do toho ten SMRAD byl neskutečnej! (já vám říkala, ať to nečtete :D) No co vám budu povídat... musela jsem třikrát odejít z koupelny než jsme celý proces zvládli, jinak bych na místě vrhla.

Rozdýchávala jsem to vždycky tak minutu a pak jsem se do koupelny vrátila. Nakonec se mi podařilo ho svléknout a dát do vany. Uklidila jsem všude shity a zavolala Voirrey (jeho mamce). Takže za chvíli naštěstí přijel z práce Paul (táta), a doumyl ho. Bála jsem se, aby nebyli naštvaný, že je kvůli tomuhle volám, ale byli  v pohodě, a ještě se mi omlouvali…

Až na tuhle historku, je Ethan z kluků ten nejhodnější. Nemusím ho každé ráno půl hodiny tahat do koupelny a přemlouvat, aby si vyčistil zuby, nebo aby se převlékl. S těmi staršími už je to horší :)

Když má Kierran dobrou náladu

Ten prostřední – Kierran má poruchu soustředěnosti (ADHD) a někdy je vážně dost těžké udržet sam sebe v klidu. Jeho záchvaty vzteku mě ze začátku doháněly k šílenství. Než jsem si zvykla a tak trochu přišla, jak na něj. Navíc je hroznej herec a simulátor, takže to občas vážně stojí za to.
Jednou mi v jeho záchvatu vzteku řekl, že si nebude čistit zuby, tak jsem ho čapla a táhla ho do "hambatého" kouta, protože dobrovolně tam samozřejmě jít nechtěl. Jak byl mírně ve vzduchu (asi 10cm od země), tak jsem ho v tom koutě opatrně pustila, a on to chtěl asi udělat trochu víc dramatičtější, tak svojí hlavou sám svou silou třískl v tom koutě o dveře a byla to celkem rána. Já samozřejmě věděla, že jsem mu tou hlavou o dveře netřískla já, protože bych do toho musela vynaložit o hodně větší sílu. Jen jsem ho pustila na zem z deseticentimetrové výšky...ale vysvětluj to rodičům! On vytřeštil oči a začal vřískat a křičet, že jsem ho chtěla zabít, a že to řekne mamce. Asi to zní jako sranda, ale já v tu chvíli měla celkem strach, co bude vykládat mamce. Bylo mi to dost nepříjemné. Když přišla mamka z práce, tak jsem za ní šla a řekla jí, jak to bylo. Díky bohu, že je to skvělá ženská a že mi to věřila a řekla, že ví, že její děti nejsou andílci, a že ví, že Kierran je takovej jakej je! Uff!

A to je jen jedna z příhod ,,O Kierranovi“. Podle něj jsem nejhorší osoba na tomhle ostrově a pak za pět minut se se mnou mazlí a říká mi, jak mě má rád :) To si paki  zvyknete a neberete si to osobně:) Také mě dohání k šílenství jeho záliba v tom, se schovávat pod stůl, jakmile po něm chci, aby si šel vyčistit zuby. Protože jakmile já si kleknu a jdu pro něj pod ten stůl, tak on rychle vyleze a ten stůl oběhne. A já fakt v tu chvíli nemám náladu se tam s nim honit okolo stolu. I když věřim, že pro něj to je strašná prdel!

Další jeho perlička je, když se rozhodne mi dělat ostudu, a celou cestu do školy vříská a brečí, že chce abych mu nesla batoh, a že nikam do školy nepůjde. V tuhle chvíli mám vylože radost, protože se po nás dívají lidé. Nejen, že si myslí, že jsem jejich máma, ale bůhví, jak je netýrám! (Teď co je horší? :-)) Mám s ním totiž takovou dohodu, že když je ráno při přípravách do školy hodný, batoh mu nesu, ale když zlobí, tak si ho musí nést sám, prostě něco za něco. A protože si za tím chci stát, aby si pak nemyslel, že i když bude zlobit, ponesu mu ho, tak mam za odměnu pro změnu já takovéhle výstupy :)

Stejně mi budou chybět...
Devítiletý Callum už je celkem velký a když je hodný, je to fajn. Ale jakmile něco nechce dělat, nebo si řekne, že nebude poslouchat, tak prostě NEBUDE. Nějaké výhružky, že to řeknu mamce nebo že nedostane sladkost, jsou mu vy víte kde :) Jenže to, že devítiletý kluk si nechce čistit zuby a musím nad ním stát v koupelně a hlídat ho, jestli to udělá, to mi hlava nebere.

I přes to všechno jsou ty kluci hrozně fajn a vím, že se mi po nich stýskat bude. Nejsou zlí, prostě jen takoví ty raubíři, hlavně když jsou všichni pohromadě. To jsem pak ráda, že mám jen minutu klid. Ale tak musela jsem sem dát nějaký peprný historky. Kdybych tu psala, jak sou hodní, nikoho by to přeci číst nebavilo :)

... a snad i já jim :)

Když měli kluci na Helloweena prázdniny, zdálo se mi, že po těch dvou a půl měsících si na mě už celkem zvykli, a že mě dokonce mají možná i trochu rádi. Měla jsem z toho dobrý pocit, tak jsem je, vždycky když mě přišli vzbudit, vzala do mé malé postele (jen ty dva nejmladší) a leželi jsme tam, povídali si a bylo to fakt příjemný. Jenže to jsem netušila, jakým způsobem se mi tohle vymstí. Prázdniny skončily a kluci museli vstávat v 7:30 do školy. Ale to ne, jim se u mě v posteli zalíbilo, a byli schopní vstávat v šest a jít mě probudit, že chtěj jít ke mně a ležet a povídat si...NEEEEEE! Miluju spánek..proč já? Dvakrát jsem to ne zrovna nadšeně snášela, ale když už to v jednom týdnu udělali potřetí a já měla zas před sebou představu, že se nevyspím, poslala jsem je pryč, s tím že jsem unavená. Samozřejmě se to neobešlo bez breku a jekotu nejmenšího, který se svého přání nehodlal vzdát. Takže to mam prý za to, že mě mají občas rádi :)

Ethan

Kierran

Callum

s Voirrey