Mám tu další článek, kde bych chtěla napsat o věcech, kterých jsem si všimla na Amíkách a jsou pro mě nějakým způsobem zvláštní nebo ne úplně vyhovující... možná je to věc názoru, ale přece jenom se s vámi podělím:

Naproti tomu je tu zas pohled na český národ. A to ten, že typicky čeští jsou kolikrát lidi otrávení, aniž bys jim cokoliv udělal, aniž by tě znali a máš chuť jim dát pěstí. Třeba když přijdeš do nějakého obchodu... prodavačka sedí celou dobu na zadku a otravuje jí to, že musí vstávat a jít tě obsloužit. (Známe, ne? Vítej v Čechách! Podle toho poznáš na tuty, že už jsi fakt doma, a že se ti to nezdá..) V Americe to takhle nechodí, ty lidi jsou milí, usmívají se a nedělá jim problém ti jakkoliv vyhovět. Možná to mají striktně nařízené a je to součást jejich marketingu, ale i kdyby, tak tě jen tak někdo nenase*e a hned máš lepší náladu. Nebo není problém pokecat s jiným zákazníkem ve frontě :)

To se jednou takhle v posledních dnech uskutečňovala večeře, o které jsem se výše zmiňovala. Nakonec si na našem jídle přišel pochutnat náš šéf Jeff a přinesl nám jako dárek velkou láhev Bacardi. Řekla bych, že tak 2,5 litru to bylo určitě. Večeře se odehrála, bylo to fajn, nějaké ty pivka padly a pak Jeff odešel, a my se pustili do jeho dárku. Samozřejmě jsme museli druhý den všichni do práce, protože Amíci už chodili do školy a my kupodivu měli den předem jistou práci. Nevzali jsme to na lehkou váhu a pořádně jsme se s Bacardi spřátelili, proč by ne?

Slovo dalo slovo, panák dal panáka, a Bacardi bylo pryč. Já šla spát někdy kolem třetí čtvrté, ale Kalina s Kačou, ty chtěly jet nonstop. O malinký kousek jim to nevyšlo, spaly asi hodinu a usnuly spolu na gauči. Měla jsem hodně velkej problém Kalinu probudit... byla totálně mrtvá. Musela jsem jí celkem profackovat, vytáhnout za ruce a postavit ji, aby se probrala. Až řvaní na ni a upozornění, že Jeff už jde, jí na ty nohy postavilo. Řvala jsem na ni a ona mi na to, ještě v kómatu, odpovídala anglicky. Tak jsem na ní znova spustila česky a ona znova anglicky... Nějak jí to v tom mozku do češtiny ještě nepřeplo. Pak se sebrala, vzala baťůžek (podle mě v něm nic neměla) uniformu nechala doma, triko na spaní na sobě a štrádovala si to na bazén.

Kalinka si to došourala na bazén, supervisor, který ji na něj vezl se o ní celkem dost bál, když ji to ráno zahlídl, jak mi později sdělil. Kalince bylo hrozný vedro a nenapadlo ji ještě s trojkou v žíle nic jiného, než skočit do bazénu. A až potom si uvědomila, že vlastně je oblečená a že má na sobě boty, cheche :) A když samou únavou usínala na bazénu a lidé se na ni pohoršeně dívali a říkali jí, ať nespí, cítila se celkem provinile, a tak zase použila svou fantazii – prý celou noc pracovala za barem, potřebuje peníze na školu a rodiče na to nemají, tak takhle tvrdě musí dřít, chuděra jedna! Amíci jí hrozně litovali a začali jí tam nosit jídlo. Div jí tam neustlali postel!:)

A tím to nekončí. Ti lidé zrovna byli nějak ve formě a chtěli po Kalušce, aby vysála bordel, co byl na dně bazénu. Jenže Kalča tohle vysávání ještě nikdy nedělala a neměla ani páru, jak s tim zacházet. Přitom jsme to samozřejmě měli umět a bylo to součástí naší práce. Takže by bylo dost blbý se na to na konci sezóny vymlouvat. Ale Kalinka má přece fantazii! Vzala do ruky ten přístroj, kterým se vysává; tu část, která měla odsávat bordel samozřejmě nenapojila na ten vysavač a její vysávání vypadalo tak, že bordel na dně bazénu jen rozvířila od sebe. Sice to na pohled vypadalo, že vysává, ale vlastně vůbec nic nevysála. Jenže Amíci, celí šťastní a spokojení, že je bazén konečně čistý se do něj zvesela šli smočit a ještě pokřikovali: „Good job!“ Kalča prostě odvedla dobrou práci, chacháá ---> true story! :) 

Doufám, že se vám veselá historka na konci aspoň trochu líbila. Pač díky týhle ožralce to bylo moje best summer ever! :) :-* Tímto bych ti chtěla poděkovat za nezapomenutelný zážitky a vyznat ti mou nehasnoucí lásku:-* Ještě bych chtěla věnovat jeden článek Americe, a to tentokrát o našem cestování na konci pobytu v USA, které bylo, jak jinak, než famózní. Tak se mějte a smějte :-)

Už je tomu pár měsíců, kdy jsem naposled něco napsala. Ale jakmile jsem v ČR, začne mi totální kolotoč, kde nic a nikoho nestíhám, takže blog jde v tu chvíli stranou...

Přitom mám v hlavě ještě minimálně dva články z Améru, které musím dát dohromady, tak snad se mi z ní nevytratí :-P Tento článek bych chtěla věnovat našemu šéfikovi od Prefferred Pools, který byl občas (vlastně dost často) rozdvojená osobnost. Možná si uděláte i nějakej ten obrázek na Američany mým pohledem, protože nebyl jediný, jehož chování jsem kolikrát nechápala. Tak tady to máte :)

Jeff byl fakt zvláštní druh člověka, nebo alespoň pro nás, pro Čechy. Byl to šéf, který si na jednu stranu uměl sjednat respekt a na druhou dokázal být i člověkem, který se dokázal vcítit do situace druhých. Ve chvíli, kdy ukázal svou druhou tvář jsme ale všechno přestali chápat... Najednou srab, který ani nedokázal říci svým podřízeným do očí, jak na tom jsou a co se mu nelíbí.

Pár historek z rukávu

Když už se nám blížil konec léta, nějak mizel strach z vyhození a stoupala jistota. Chtěla jsem si vzít plavky, které jsem měla na běžné nošení a ne plavky pro guardy, abych opálila bílá místa (to snad chápete :-D). Měla jsem smůlu, že šéfik vždycky, když jsem si je vzala, mě v nich v práci viděl. Jednou se mi stalo to, že jsem si pracovní plavky zapomněla omylem, a samozřejmě mě boss do třetice viděl „v civilu“ a už se mu to moc nelíbilo, což chápu. Cítila jsem se už krapátko trapně, a tak jsem se mu omluvila, a řekla, že to nebylo schválně a nebude se to opakovat. Odvětil mi na to, že je to oukey, don´t worry. Jenže pak nastala ta nechápající situace. A to ta, že mi vzkáže po telefonu přes supervisora: ještě jednou se to bude opakovat, a vyhodí tě! Nevím, proč mi to řekl o tři dny později a neřekl mi to hned v tu chvíli, co mě „načapal“ osobně a do očí. Moc mi to nepřijde jako způsob férového a upřímného jednání, který by si podle mě šéf tak velké společnosti, měl nějakým způsobem zachovávat. Ale tak asi takový dojem máme jen my. Jeff nikdy nebyl schopný řešit problémy z očí do očí, buď telefon nebo vzkaz přes někoho... a ono to vážně je divné, když se na tebe tváří jak milius, vidí, že něco dělám špatně, ale v tu chvíli neřekne ani slovo, usmívá se a potom vzkáže přes supervisory, že to dělat nemáme.

Věc, kterou nás všechny dost často vytáčel a doháněl pomalu k šílenství, byla ta, že nám nikdy nebyl schopný říci dopředu, kdy budeme pracovat. A tím myslím alespoň půl dne dopředu. V praxi to vypadalo tak, že jsi nevěděla, jestli máš vstát nebo ne a on ti třeba zavolal, že za deset minut máš být ready, že pro tebe jede.

Nebo ještě lépe: objevit se ve dveřích a říct že jedeš do práce! It is nice, isn´t it? Nejsem nijak náročná a nepotřebuju hodinu příprav. Kvůli čemu nás to nejvíc vytáčelo, bylo to, že jsme na tom bazénu byli celej den a potřebovali jsme si třeba den dopředu nebo ráno nachystat jídlo a podobně. Jeď si na bazén a buď od rána do večera bez jídla... a ještě se kvůli tomu ciť provinile, protože jdeš prostě pozdě :/

Někdy jsme to dělali tak, že jsme si vstali dříve  a navařili a trpělivě čekali, jestli se ozve... a když se neozval tak jsme byli naštvaní, že jsme se mohli jednou taky prospat. I na tohle se dalo nějakým způsobem zvyknout i když pro mě jakožto nejvíce organizovaného člověka to byla naprostá šikana :-)). Občas ale opravdu přestřelil, když nám dva dny sliboval práci, a poté nezvedal telefon. Chtěli jsme vědět, jak to tedy bude, abychom si tomu přizpůsobili den. Tohle pak řešil různými „Jeffovskými úplatky“ - například nám koupil pizzu, odvezl nás do NY city, apod.

Ty sliby celkově dělali Amíkům bůh ví proč problémy a prostě slovo šéfa se nemohlo brát moc vážně...

Kolikrát nám slíbil práci a nemohl ji za boha sehnat, říkal, že je to nemožné, a když už viděl, že jsme naštvaní, protože se několikrát opakovalo to, že nás ujistil, že tenhle den budeme pracovat a opět nic, začal něco řešit po telefonu, a najednou práce z minuty na minutu byla. What a surprise! Tak by mě zajímalo, kdo v tu chvíli o práci pro změnu přišel :D

Historky o Jeffovi z jedné kapsy

Klasika, když nás vzbudil telefonem, že za 15 minut musíme být v práci. Já rozespalá, bez připraveného jídla a absolutně bez ničeho, jsem měla v tu chvíli vždycky vztek... Nevím jestli mu třeba někdy došlo, že my v Améru auto fakt nevlastnili a cesta na bazén trvá minimálně 20 minut... no na supermana se přeměnit neumim, tak teď fakt nevim, jak to myslel...?

Další jeho lahůdka byla, když nám říkal, že už má pro nás vytvořený schedule na příští týden. Wooow (říkali jsme si ze začátku)! Ale pak když mu zavoláš večer, aby ses ho optala, jak druhý den pracuješ, není ti schopen nic říct a odvětí, že zavolá ráno... no není to k nasrání??? Nás to docela silně vytáčelo... a to jsme patřily s Kalínou k těm trpělivějším (které myslí pozitivně) :)

Všem historkám ještě není konec, denní chleba ještě byl tento:       

       1. den – volám Jeffovi - Klara, slibuji ti, že budeš mít práci, ozvu se ti ---> neozve se

                               2. den – volám Jeffovi - Klara, nevím jistě jestli budeš mít nějakou práci, ale slibuji ti, že se něco pokusím sehnat a ozvu se ti ---> neozve se (nemusím dodávat, že celý den nevíš, jestli budeš pracovat, a tak si nic neplánuješ, sedíš doma jak trubka, a bojíš se vzdálit z domu, aby náhodou nezavolal že za pár minut musíš být ready. Přitom bych si mohla jít minimálně udělat nákup potravin...)

                               3. den – neozývá se rovnou, a pro jistotu ani nereaguje na telefony ---> Přijde vám to normální? Jestli ne, tak vítejte v Améru!

Celkově Jeff sliboval věci, které, když někdo nebyl blbej a dokázal si spočítat jedna plus jedna, tak pochopil, že je nelze splnit :D

Nejen, že sliboval něco, co nemohl splnit, ale také nám třeba s Kalinou řekl, že zítra budeme pracovat spolu na bazénu. A ještě u toho měl průpovídky typu: „No není to skvělé? Jste rády, že budete na bazénu spolu?“ Ráno mu voláš, a on ti oznámí, že jedna jde na bazén tam, a druhá úplně jinam, jak kdyby se nechumelilo.

Taky ti slíbí práci, a ty se bavíš s americkým plavčíkem a zjistíš, že mu slíbil úplně to stejné na stejný bazén, kde bývá pouze jeden plavčík. Je ti jasné, že jednomu to bude muset odříct... tak přemýšlíš, proč to tedy vůbec sliboval? Taky chceš přemýšlet opět nad tím, zda je tohle normální, ale pak si řekneš, že jsi v Améru, a u Jeffa není nikdy nic normálního...

Historky o Jeffovi z druhé kapsy

Další nenormální věci pro nás byly ty, že říkal jinou verzi nám, českým plavčíkům z Nutley a jinou verzi českým plavčíkům z Edgewateru, jak jsme se později dozvěděli. Párkrát jsem uvažovala, jestli třeba Jeff nečetl nějakou stupidní psychologickou knížku na téma Jak směřovat k lepším výkonům, nebo tak něco a tam mu radili podobnou taktiku. Ale nakonec jsem se ho nezeptala...

Dal nám například volno, ať jedeme do NY city a řekl, ať to neříkáme plavčíkům z Edgewateru. Záhy jsme se dozvěděli, že oni ho prosili o volno, protože měli koupené lístky na Yankees, a on jim řekl, že nemá plavčíky na bazén... dobrý ne? :D Taky bych chtěla zmeškat zápas Yankees...

To byly takové perličky, na které jsem si zpětně vzpomněla a které mi hlava nebrala... ale také byl i ten dobrý a milý Jeff, který se nám snažil vyjít mockrát vstříc, když jsme plánovali nějaký výlet a celkově se k nám nechoval nějak hnusně, byl často i docela lidskej... Ale ten pocit, že se na něj vlastně nemůžeš spolehnout ve chvíli, kdy potřebuješ jistotu, je celkem naprd. Kolikrát mi i přišlo, že ty lidi deptá snad schválně...

Nejdřív jsme si s Kalčou mysleli, že v té práci má bordel a tak nějak kvůli tomu je nespolehlivý. Ale doufali jsme, že když se jedná o něco důležitýho, tak se na něj spolehnout dá. Ke konci pobytu jsme se ale přesvědčily o opaku! Ve chvíli, kdy se nám nabídl, že se postará o naše kufry a nechá nám je u něj, abysme se s nimi nemusely tahat na Západ po dobu našeho cestování, a doveze nám je pak na letiště, ať stihneme let, poznali jsme zase jeho druhou americkou tvář. Den před odletem do ČR nám oznámil, že nám kufry na letiště dovézt nemůže a že se omlouvá. Položil telefon, a starej se. My ani nevěděly, kde kufry jsou, natož, jak je dopravit na letiště, abychom stihly náš let. Nakonec to všechno dobře dopadlo a pomocí kluků, kteří s námi cestovali, letěli domů až déle a pro kufry nám dojeli, jsme s nervy, ale úspěšně odletěli do ČR.

Hrozně mě na tom štvalo to, že kolikrát to s Jeffem byla hrozná přetvářka. Měla jsem už nervy na hraně, ten pohár tolikrát přetekl, ale na šéfa si prostě vylít vztek nemůžeš. Chtěla jsem alespoň mluvit na rovinu a vědět na čem jsem a říct mu třeba i upřímně, co si myslím, nebo co se mi nelíbí. Ale když vidíš, jaký jsou oni, že to všechno řeší nepřímo, tak se celkem bojíš, jak by na to reagovali... a tak mlčíš, přiblble se usmíváš, a děláš, že se nic neděje... co jiného ti zbývá?

Už dost o našem šéfovi, a příště bych Vám ještě chtěla napsat o mých postřezích o Amíkách a taky o nezapomenutelnym výletu na Západ, kde jsem si přišla jako v ráji :-P