Jak už jsem psala, bylo tu hodně nezapomenutelných chvílí, ať už v dobrém či ve špatném slova smyslu. Jedna z věcí, na které jsem si hrozně zvykla za ten rok, a u které vím, že mi bude asi nejvíc chybět je angličtina. Nejenom, že jsem zdegenerovaná a i když mi pořád nepřijde, že bych angličtinu uměla perfektně, je všude kolem mě. A když říkám všude, tím myslím opravdu všude. Včetně mých myšlenek. Až se tomu musím občas smát. Prostě jsem začala přemýšlet v angličtině. Ne vždycky, ale stává se mi to dost často. Někdy mi prostě přijde trefnější použít nějakou frázi v angličtině. Nebo některá slova a věty mě napadnou první v angličtině. Ne, že bych si na to v češtině nevzpomněla, ale na jazyk mi bohužel (?) v některých případech jde anglická slovní zásoba. Myslím, že ti, co někdy podstoupili něco podobného mi dají za pravdu :)

Další národnost, která tu byla asi nejčastěji hned po Němcích, byli Francouzi. A to převážně rodinky s dětmi. Ti bohužel patřili u mě k těm nejméně oblíbeným. Jejich přístup mě tak trochu šokoval. Jedou si na dovolenou do Španělska, jsou ve španělském hotelu a jsou tam dvě animátorky. Animátorky se jich zeptají, jestli se chtějí zúčastnit soutěže. Oni nerozumí a jsou naštvaní, že nerozumí. Oukej, tak animátorky jim nabídnou všechny jazyky, u kterých jsou schopný zvládnout aspoň základní konverzaci, jako je: angličtina, němčina, španělština, ruština, plus ještě zvládáme tu češtinu, proč by se nepočítala (jejich francouzština se prej počítá za deset asi..). A oni se div ne začnou vztekat, jak se jako opovažujeme na ně mluvit jiným jazykem, než francouzsky, že oni jinej jazyk používat nebudou. No tak pardón teda!

Hned po těchto národnostech zastupovali další místo vlastenci Češi. Ti mě taky nemile potěšili, i když u nich už jsem nebyla tak udivená :) Český národ ale byl jeden z mála národů, který se skoro nezdržoval v okolí bazénu, a chodil převážně k moři. Jinak jejich angličtina je naprosto skvostná, a to převážně u mladých lidí (upozornění: věta, kde byla použita ironie s lehkým výsměchem). Ještě dejme tomu omlouvám generaci mých rodičů, kteří bohužel neměli tu možnost cestovat a učit se jazyky tolik, jako my. Co fakt ale nechápu, je jejich udivenost, že když na Španěly začnete mluvit česky, opravdu vám rozumět nebudou! 
Češi sedí u stolu a na naše číšníky řvou: "jedny hranolky s kečupem!" (Seriously? :-D) A největší vtipnoch všech vtipnochů byl pán, který začal Španělovi vysvětlovat v češtině rovnou celý jeho problém se slipama (slípky znějí vtipněji než karta od pokoje, no ne? trošku jsem si to přibarvila :-)). 

Mladí Češi vám naopak radši řeknou, že anglicky neumějí, aby si asi nemuseli namáhat hlavinku a odpovědět v angličtině yes nebo no. 
Já jako animátorka, když přijede nový turnus, hodně lidí odhadnu, speciálně Češi se rozpoznají celkem lehce :). Hodně lidí ale taky ne, nebo si jen nejsem jistá a tak se jich zeptám na primitivní otázku: Where are you from? Jsem přesvědčená o tom, že je to jedna z prvních vět, kterou se školák na hodině angličtiny učí. A víte, jak poznáte Čechy? Všechny ostatní národy vám totiž většinou odpoví. A když neodpoví a čumí, jak puci, tak víte skoro na tuty, že to jsou Češi :D

Českou republiku mám hodně ráda a neskutečně se tam těším. Přijde mi ale docela smutný, když vám i španělský barman sám od sebe začne říkat, jak jsou ti Češi hloupí. Přitom mi nepřijde, že bychom byli hloupí. Ale holt se tak dost lidí v zahraničí projevuje. Takže jako fakt díky za reklamu… :)

Potom další národ, můj nejoblíbenější samozřejmě. Tak kterej jinej, než Anglánov :-* No co si budeme nalhávat, tenhle národ mi přirostl k srdci, až na nějaké velké i malé mouchy, ale tak to je v podstatě všude. Líbí se mi na nich, jak jsou bezprostřední a umí si užívat života v kterémkoli věku. Jsou většinou hrozně milí a spontánní. Patří taky mezi národy, které pijí tak moc alkoholu, že to nemá obdoby. Jak řekl Pedro, barman hotelu: Němci když maj all inclusive tak chlastají jak čuňata. Ale jak chlastají Angláni, to snad ani není možný! A to nemyslel kluky, puberťáky. Ale všechny, včetně padesátníků a šedesátníků. -  Jojo, pravda pravdoucí. Oni pijí fakt do němoty v jakémkoliv věku. Akorát je vážně smutný, když vidíte partu holek, které mají s sebou děti - a děcka se musejí koukat, jak jejich maminky dělají ostudu. A maminky se zas pro změnu vůbec nekoukají, co dělají jejich děti. To občas zůstává rozum stát…

Nejlepší Angláni :)

Taky se tu ukázali Rusové. S těma jsem moc do kontaktu nepřišla, jelikož rusky neumím a oni jakýkoliv jiný jazyk také neuměli. Když jsem to zkusila česky, že by tedy mohli rozumět, většinou to nevyšlo :D

Potom tu bylo pár Belgičanů – mlaďoši byli sympouši a jejich angličtina nebyla špatná.

Holanďani byli také celkem milí, především můj oblíbenec Elias. Bylo mu dvanáct a jeho angličtina byla fascinující. A v tu chvíli jsem se zamilovala :-P (ten veprostřed :))

Pár národů bylo také smíšených. Buď byl rodič každý jiné národnosti nebo se přistěhovali do jiné země, tak uměli oba, což bylo celkem zajímavé :)

Tím, jak tohle město je dost turistické, je tu hrozně moc Marokánců a takových těch hodně černých černochů. K těm mám vyloženě odpor a rada pro všechny – nejlepší je ignorace. Protože i když jenom ze slušnosti odpovíte na pozdrav nebo se mrknete do jejich krámku, protože vás tam lákaj, už se jich nezbavíte.

Jak už jsem jednou psala, Lloret de Mar je město pro mladé. Je to tu plný diskoték a láká to lidi k užívání si. A taky to tak vypadá. Většinou, když jsme šli s Káťou pařit, totálně nám to skoro pokaždé někdo otrávil. Ti kluci si přijedou na týden na dovolenou a prostě jejich mozek, který se přesune z hlavy do kalhot myslí jen na to jedno. Takže na diskotéku jít střízlivá se nevyplácí. Doporučuju pár skleniček vín, abyste to brali s rezervou. Ale i tak, je to dost otravný. Jdete na parket  a najednou z každý strany a každého úhlu se na vás začnou lepit kluci, něco začnou žvatlat, a když nereagujete, jdou to zkusit vedle. 

A ve španělštině se učíme pouze a jenom praktická slovíčka, jako je kulo grande (velká prdel), tetas (kozy) a podobně…buďte  čtyři měsíce mezi dělníky, nadrženými kuchaři a barmany a budete koukat, jakým směrem se vaše slovní zásoba ve španělštině vyvine :) 

To je o národech a jazycích asi všechno, tak zase někdy příště :)

Má práce ze začátku nebyla o nic lepší než celé to ubytování. Žádné zaučování, žádné vysvětlování či ukazování, jak co chodí, absolutně nic. Nikdo mi nic nevysvětlil, protože o tom nikdo nic nevěděl. Z animátorů jsem tu byla sama a boss animátorů – Yondel – měl nastoupit do práce až za šest týdnů!

Starej se, holka!

Jediné, co jsem obdržela, byly klíče od Animation room (animační místnost), kde jsem našla potřebné věci k mé práci. Holka, starej se sama! Měla jsem sama vytvořit program a sama dělat vlastně úplně všechno, ačkoliv jsem podobnou práci nikdy nedělala. Tak například Aquagym – ok, chodila jsem párkrát na aquaaerobic a dejme tomu, že jako malá jsem s mamkou chodila do tělocvičny na aerobic, ale tak myslela jsem, že mi někdo ukáže, jak to třeba má vypadat, nebo jak si to představují oni, aby to bylo pro lidi zábavný – a ono nic! Chtěla jsem se na pár věcí zeptat barmanů, kteří byli celkem milí (asi jako jediní stálí zaměstnanci z hotelu). No jo, jenže, to bych musela umět španělsky, nebo oni anglicky. Jediný, kdo tu uměl anglicky, byl šéf hotelu. Takže jestli si někdo myslí, že s angličtinou vystačí všude ve světě, tak ve Španělsku opravdu ne :)

První týden jsem z tohohle neorganizovaného systému byla na prášky. Nikdo se o mě nezajímal, recepční byly příjemné jak hovno v záchodě, a celkově mi to tu nikdo ničím neulehčil. Lidí tu ze začátku sezóny (květen) ještě tolik nebylo, a kolikrát ani nebylo pořádně, co dělat. Obcházela jsem bazén a ptala se lidí, jestli se mnou něco nepůjdou hrát. Přímo jsem na nich viděla, že to je pro ně taková ta dovolená, kam se přijeli  jenom válet, a nechtějí dělat absolutně NIC. A já je div nepřemlouvala, abych měla cokoliv na práci. Stávalo se také celkem často, že jsem tři hodiny neměla co na práci, seděla na židli a koukala jako bulík. Kolem šel šéf hotelu, a vypadalo to, že mám fakt náročnou práci. Čekala jsem jen na ten moment, kdy mi řekne, že mi strhne peníze z platu nebo mě vyhodí za nicnedělání :) Je fakt, že jsou tací, kteří by si nestěžovali a byli rádi, že dostávají peníze v podstatě za nic. Ale já tedy rozhodně ne. Stokrát radši budu dělat svojí práci, než se kopat do zadku.

Když už jsem tedy konečně něco dělala, cítila jsem se strašlivě trapně, jelikož jsem si namlouvala, že lidé ode mě očekávají určitě něco extra, když jsem ta animátorka ve skoro 4**** hotelu, a já jsem celá nesvá, protože jsem nevěděla, co a jak.

Jednoho dne jsem si řekla, že jestli se chci do Čech vrátit jako Klárina a né, jako nějakejý zdegenerovaný retard, musím se na věci dívat z té lepší stránky. A tak se taky stalo… udělala jsem si svůj systém. Když jim nezáleží na tom, aby animace byla na úrovni, proč já bych se tim neustále trápila (milionkrát ještě přišly tyhle chvíle nadávání na spoustu věcí a milionkrát jsem se stejně těmi věcmi zatěžovala). Zvolila jsem jejich „lazy“ (líný) přístup a do práce chodila včas, ale z práce taky „včas“ :) Tak včas, abych stihla všechno, co potřebuji. Dojít si na pláž, obhlídnout město, obchůdky a podobně. Jednoduše když nebyli lidi, tak jsem se sebrala, a odešla. Trochu jsem se bála, že bude nějaký problém, ale mě tam vážně nikdo nehlídal a nikdo neměl ponětí o tom, co mám dělat. Tenhle systém mi sice vyhovoval, ale přeci jen po týdnu už tu nebylo co dělat. Obchůdky byly ochozené a procházet se furt dokola samotnou mě přestalo bavit. Už jsem se nemohla dočkat momentu, kdy přiletí Káťa. A taky na moment, kdy přijde Yondel (šéf animátorů) a všechno nám ukáže.

Měsíc uběhl celkem rychle a přijela Káťa. Moje psychika se vážně o dost zlepšila a domů už se mi nechtělo. Konečně jsem si začala užívat léto. Káťu jsem se snažila zaučit v mém doposud úspěšném lazy přístupu. Ze začátku z toho byla vybobkovaná a nechtěla na to moc přistupovat. Znáte to, ze začátku, když nastoupíte někam, kde jste nová, tak se snažíte udělat, co nejlepší dojem na všechny okolo a zapsat se na jedničku… Když přijdete do nový práce, tak chcete vypadat, že jste vážně snaživá a bla bla bla… Mně osobně to vydrželo týden. Kátě snad ještě míň :D (samo, že díky mně). Užívali jsme si pláže, moře a sluníčka. Chodili jsme na párty, pili sangrii a seznamovali se s hosty, kteří každý týden odjížděli a zase přijížděli nějací noví. Do našeho hotelu jezdili v tohle období převážně veliké skupiny mladých Němců, takže se opravdu bylo s kým seznamovat …a také na co se dívat :-P

A potom, když se mi začínalo líbit a když jsem si začínala zvykat, se všechno zase honem rychle změnilo. Přijel totiž Yondel. Sice jsme se na něj s Káťou hrozně těšily, protože jsme si myslely, jak se konečně zlepší úroveň naší animace, ale u tohohle jsme se také tedy šeredně pletly! Ze začátku vypadal Yondel sympaticky, ale opravdu jen ze začátku. Absolutně nás ten člověk nic nenaučil a to není všechno. To, jaký je to samožer a egocentrista nemá obdoby! Byl teplej, což by nám ovšem ani tak nevadilo. I když jeho přehnaně zženštělé moresy byly někdy na ránu :D Ale tohle všechno by se dalo přežít, kdyby měl normální povahu a charakter. To nejde popsat jednou větou, ani jedním konkrétním příkladem. Mám s ním totiž tolik historek, že o něm udělám rovnou celý článek! Máte se na co těšit, přátelé:-), protože to stojí za počtení. Se zažitím si to naživo, se to pochopitelně nedá srovnat, ale mohu se vynasnažit, to trochu přiblížit.

Naše práce není až tak složitá. V podstatě máme program na každý den. Každý den je v rozvrhu napsaná aktivita, která by se měla v konkrétní hodinu dělat. Taky vám tam trochu nehraje to spojení „měla by se“? Správně! Ono to asi v jiných hotelech funguje správně, ale u nás tedy rozhodně ne. Máme na výběr zhruba z dvaceti aktivit, a z toho jsme dělali sedm maximálně. Jelikož pořád něco bylo rozbité nebo nedokoupené. Na programu bylo střílení ze vzduchovky – vzduchovka už je měsíc rozbitá a i když říkáme Yondelovi, ať s tím něco udělá, absolutně nic se měsíc neděje. Když už se konečně spravila, došly náboje, takže to byl další měsíc, který jsme museli čekat. Na programu je vodní volejbal! Jupíí - no jo, jenomže my nemáme síť. Na programu je biliard – hezky pěkně! aha, on je stůl nakřivo. Na programu je ping pong  - guess what! S těmi pálkami se téměř nedá hrát. Pokud se tomu dá říkat pálky. A tak dále a tak dále… S tím, že se kolikrát rozbíjeli další a další věci během léta a vše trvalo více než měsíc (maňana, maňana), aby se to dokoupilo. Tanečky na minidisco jsme se musely naučit sami z videí z youtube. Protože náš boss nás je jaksi nechtěl naučit. A vrcholem všeho bylo to, že internet v hotelu nebyl, a my chodili do kavárny za své peníze, abychom mohli být na netu. A tam, za své vlastní peníze a ve svém volnu jsme si stahovali a učili tanečky, aby konečně děti mohli tancovat, a my nevypadali jak trubky. Jojo, i takhle kvalitní je někde je animace…

To ale kupodivu ještě není všechno :-)) Nejvíce mě rozčilovalo, že náš nejmilejší boss Yondel, když šlo o nějaký problém, se radši zavřel v animation room a dělal, že neexistuje. Samozřejmě, že lidé si chodili stěžovat k nám, protože si mysleli, že jsme v tomhle hotelu asi NĚCO. Marně jsme se jim snažili vysvětlit, že i oni jsou tu něco víc, než my. Zároveň nás taky s Káťou mrzelo, že naše animace vypadá, tak jak vypadá a my s tím v podstatě nemůžeme nic moc udělat. Snažily jsme se, jak jsme mohly, ale pořád to nestačilo. Pak si neměli lidé stěžovat, že se jim tu animace nelíbí. Bodejť by se líbila!

Vrchol všeho bylo, když se rozbila aparatura pro hudbu a mikrofón. Snad nejdůležitější věc pro animátory! Nemohli jsme dělat aquaaerobic, ani mluvit do mikrofonu. Tím pádem nebylo možné pořádat večerní akce. Hotelu trvalo týden, než to dali do provozu !!! I tak to pro ně byl vlastně rekord :) Celkem by mě zajímalo, co si tento týdenní turnus musel myslet o takové animaci, checht :)

Kdybych to měla shrnou, nebylo to zas až tak strašné, i když jsem si to představovala úplně jinak. Když nepočítám tyhle problémy, mělo to i světlé chvilky. To byly ty, kdy tam nebyl Yondel :) To jsme si kolikrát bez něj vyloženě užívaly. My jsme se neflákaly. Když lidi chtěli něco dělat, byly jsme rády. Jediný, kdo se vlastně v práci flákal, byl on. Přitom on jakoby nebyl žádný big boss. Byl boss jen pro nás dvě, měl nás kontrolovat a zaučit. Ale jeho práce byla stejná jako ta naše. Naši hosti ho ale skoro neznali, protože až na výjimky, ho u bazénu nikdo neviděl :)

Pro představu -náš program vypadal nějak takto: začínali jsme každý den ve dvanáct hodin aquaaerobicem. Potom jsme měli většinou hodinovou pauzu na oběd. Přes poledne jsme měli kolem tří aktivit, které jsme měli dělat. Jedna z nás měla aktivity pro děti, druhá z nás pro dospělé (bingo, vodní pólo, vodní volejbal, ping pong, biliard, stolní fotbal, střelba). No a večer, od devíti do dvanácti byl celovečerní program (Flamenco show, Hawaiská noc, Zpěvák a disco, Champagne party, Musical Quiz, Miss a Mister, Karaoke).

Když to vezmu kolem a kolem, tak mě tato práce dost zklamala. Čekala jsem od toho trochu víc. Zklamal mě také španělský přístup k práci a jejich jednání s námi, jakožto s cizinci (víc o tomhle ještě později). Řeší úplně nepodstatný věci a to, co je důležitý je nezajímá. Že máme rozbito plno věcí a nemůžeme kvůli tomu dělat půlku aktivit, je v pořádku. Ale když jsem se vzbouřila s ostatníma animátorkama, že nechci tancovat v plavkách na Hawajský noci před všemi hosty, a upřednostnila bych tílko, to byl velký problém!!! Takže dokážete si představit, jak krásný to byl pohled na vepřózní Klárinku. Nakonec jsem to musela podstoupit, protože bych jinak dostala snad i vyhazov…

Možná to teď vypadá, jakože všechno bylo špatný, ale to fakticky nebylo. Holt je tohle trochu pesimistický článek :-) Bylo plno momentů, kdy tu byla hrozná sranda a plno momentů, na které budu vzpomínat do konce života. Ale také si budu pamatovat, že takováto celkem nenáročná práce byla na psychiku docela FUŠKA :) Dost mi celé tohle Španělsko dalo. Předtím bych řekla, že mi mohlo dát o dost víc, kdyby byla ta práce taková, jaká měla být. Ale tím, že jsme si všechno musely rádoby vytvářet samy, to bylo těžší a asi i dost naučné. Kdyby mi před rokem někdo řekl, že budu touhle dobou ve Španělsku v hotelu moderovat pro stovky lidí celý večer v angličtině a nebudu se ani moc zadrhávat, fakt bych mu to nevěřila … :)