Naposled o Isle of Man

Nejprve bych asi ráda zhodnotila mojí angličtinu. Nevím, jestli jsem na samu sebe moc přísná, a nebo jsem fakt takový střevo, ale moje angličtina po sedmi měsících není perfektní a ani není taková, jak jsem si představovala, že bude.

Troufám si tvrdit, že jsem na tom, než jsem sem jela, nebyla až tak špatně. Spíš mi dělalo problém mluvení. Co se týče gramatiky a slovní zásoby jsem nebyla začátečník. Ale lidé, co byli v zahraničí, kde se mluvilo anglicky, mi řekli, že po třech měsících už umíš mluvit parádně, fakt nechápu!? 

1) Buď jsem já idiot, a fakt anglicky neumím.
2) Nebo na tom byli třeba s angličtinou předtím než odjeli hůř a zaznamenali větší pokrok než já, tak jim to připadalo, že teď už umí.
3) Nebo na sebe nemají takové nároky a představují si pojem “umět anglicky” úplně jinak. 

Teď už si jen vybrat tu správnou možnost... :)

Je fakt, že když člověk chodí celé dny do anglicky mluvící školy, kde se mluví neustále, že ten pokrok asi bude větší. Já tu sice mluvím s dětmi dopoledne, pak trochu s rodiči přes den, taky za barem v práci o víkendech, ale tím to v podstatě končí. Kamarády tu mám většinou Čechy a můj anglický pokojíček si se mnou po večerech v angličtině moc nepovídá. Ale dá se říci, že angličtinu používám denně, domluvím se, a většinu toho, co mi řeknou, jim rozumím.

Další pravda je, že Manxáci (obyvatelé ostrova Man) mají trochu horší angličtinu (což mají i Skoti a Irové). Mluvěj s trochu jiným akcentem, takže je jim hůře rozumět. Musím říci, že jsem byla trochu v šoku, když na mě nějaký chlápek na ulici promluvil, byla jsem tu pět měsíců a absolutně jsem nechápala, co mi to vykládá ani po tom, co jsem mu řekla dvakrát “Pardon?“. Pak už mi to bylo trapný říct potřetí, tak jsem jen kývala a usmívala se :-)  Ale pak mě uklidnila kamarádka, co tu žije již šest let: prozradila mi, že dneska se ptala třikrát své kámošky, co že se jí to snaží říci. 

Pokud poslouchám britské rádio BBC s celkem čistou angličtinou, tak jim rozumím skoro všechno. Písničky taky většinou rozumím, a filmy když se tam nemluví moc rychle tak většinou pochytím pointu. To jediné mě uklidňuje, že jsem se tu něco naučila, protože když se zamyslím, tak si vzpomenu, že dříve jsem tohle moc nedávala. Nebudeme si nic nalhávat, ale poslech vážně nebyl ve škole moje silná stránka :) Tady, jak se to člověk učí pomalu pozvolna a postupně, tak mu ani nepřijde, že dělá pokroky.

Nikdy to nebude perfektní

Ale pořád jaksi nejsem spokojená s mým mluvením. Když chci něco rychle říct, zrovna mě nenapadne hned jak to vyjádřit, začnu blekotat, zadrhávat se a vypadám jak idiot :) Prostě mi trvá trochu déle než se vyžvejknu. Ale když nad tím tak přemýšlím, mám stejný problém i v češtině, takže mi možná není pomoci a je jedno jakým mluvím jazykem :D 
Můj moment slávy a štěstí je ten, když si dám pár skleniček vína! To jsem náhle se svou angličtinou spokojená, fakt ji válím, a napadají mě takové slovní obraty, že zírám. Člověk by si řekl, že se mu musí plést jazyk, ale když se neopijete do němoty, je to parádička :-) to abych začala pít permanentně...

Další věc, kterou uklidňuji své sebevědomí je ta, že jedu přece do Španělska! To jsem vám ještě neříkala? Sice je to Španělsko, ale jelikož budu dělat animátorku v hotelu, budu muset používat angličtinu a s hosty se bavit anglicky. Takže to mě bude nutit celé dny mluvit jen a jen anglicky. Lidi, co budou pracovat na hotelu taky asi nebudou jen Češi, takže budu mít ještě necelých pět měsíců na to, se trochu zdokonalit. Tak snad budu o něco víc spokojenější než jsem teď :-)

Co mě ale překvapilo, že sami Angličani s gramatikou na tom nejsou o moc líp než já, spíš naopak :-) Hodně Angličanů má problémy s tím, jak se co píše. Časy používají tak čtyři, maximálně pět. A to, co jsme se učili ve škole jako hrozně přísná pravidla, je pravda tak napůl. Něco jo, něco ne. Každopádně si nemůžu pomoct a mám pořád pocit, že na ně musí moje angličtina působit dojmem, že mluvim jako kniha, prostě exot :) ale už jsem se trochu zdokonalila i v sprostých slovech. Nejlepší na tom je, že když chcete bejt drsný a mluvit sprostě, stačí vám k tomu jen slůvko FUCK – a stačí ho nacpat všude kam se dá. Asi ho víc používají mladší lidi, ale je to tu fakticky bad word number one :)

Když tak celkově přemýšlím nad tím pobytem tady, musím říci jedno: JSEM NA SEBE PYŠNÁ! A to dost :) Vždycky když jsem byla mladší, byla jsem pyšná na samu sebe, když jsem třeba vyhrála školní kolo slavíka, nebo nějaké sportovní závody. Podle toho, jak moc to pro mě bylo důležité, jsem na sebe byla pyšná. Teď to zní divně, jak kdybych na sebe byla pořád jenom pyšná, ale tahle část článku bude prostě jenom o mojí pyšnosti :)

Moje první megapyšnost ale byla asi až v mejch devatenácti, kdy jsem se dostala na mojí vysněnou vysokou. Jak se říká, bylo to těžký sýto, a dodnes nechápu, jak jsem to dokázala, že mě přijali hned napoprvé.

A další megapyšnost je tenhle můj pobyt. Hodně lidí mi psalo, že mi závidí, že jsem vypadla z Děčína, že se mám, že jsem v Anglii, že to musí být tak super a podobně. Jenže spousta lidí, co mi to řeklo, si ani zdaleka nedokáže představit, co celá tahle Anglie obnáší a že v tom "trapnym" Děčíně pořád máme nějaké zázemí a nějakou jistotu. Neříkám, že mě tam ty lidi občas neštvou, ale v každém městě jsou lidé, kteří by někoho štvali. Mám Děčín ráda, mám tam lidi, které mám ráda, místa, která mám ráda a všechno s tím související. Takže na Děčín já nedám dopustit!!

Samozřejmě, že na net dávám, fotky, jak si to užívám, jak cestuji a poznávám a utrácím... A je jasné, že nebudu na fotkách sdílet jaké to je -letět sama letadlem, jaké to je - čekat 20 hodin přes noc na letišti, cítit se jak největší bezdomovec a mrznout, protože vás nechají nocovat jen vedle otevírajících se dveří,  jaké to je - snažit se zapadnout mezi lidi, kteří mají jinou kulturu a prostě jsou celkově určitým způsobem jiní než my, jaké to je – když vám zruší let kvůli sněhu, další let je až za tři dny a vy absolutně nemáte kam jít, protože v tom městě nikoho neznáte, takže musíte vymyslet náhradní plán jaké to je – být tu bez svých blízkých, kteří vás vždy podpoří. A nakonec to nejdůležitější - jaké to je – vychovávat tři extrémně zlobivý kluky!!!

Jo, to bylo to nejtěžší, co jsem kdy dokázala. Myslím, že kdo tohle nezažil, si to nedokáže představit. Nikdy bych nečekala, jaká makačka tohle může být, jaké nervy jsem u toho měla a jaká trpělivost je u toho potřeba. Řeknete si, že každý rodič si to takhle jednou zažije, a že si to zažijete i vy. Ale myslím si, že dělat au-pair je trochu něco jiného. Ale nikdy nebudu litovat - nejlepší zkušenost, co se týče dětí, ale už nikdy víc bych do toho nešla.

Je fakt strašně těžké zapadnout do zajeté rodiny, která má svá pravidla a zvyklosti. Kor když je to rodina anglická, která má úplně jinou výchovu. Musela jsem si uvědomit, že ty děti prostě nepřevychovám. I když se snažíte jakkoliv je něco naučit, nemá to cenu… Bohužel to jsem zjistila i já a musela jsem se s tím smířit, i když nerada. Je to hrozná představa, že za těch sedm měsíců jsem tu po sobě nic nezanechala, něco, co by jim do budoucna pomohlo, něco, co jsem je naučila. Oni vědí, že když jsou s rodiči, že to dělat nemusí, tak proč by se to učili se mnou. A navíc využívají toho, že jste nezkušení a ze začátku neotrkaní. Potom si na vás sice zvyknou, a pokud máte respekt, tak se trochu zklidní, ale nezmění se! Troufám si tvrdit, že slabší povahy by fakt odjely po měsíci domů. Rodina jako taková je úžasná, především rodiče. Chovali se ke mně celou tu dobu tady hezky, dělali pro mě i to, co nemuseli a hlavně mi věřili, což bylo pro mě dost důležitý a vážila jsem si toho. Akorát v té výchově jsem měla trochu odlišné představy. Na druhou stranu mě to donutilo přemýšlet, jak budu chtít vychovávat já své děti, až je někdy budu mít. A věřte, že to bude díky této zkušenosti za HODNĚ HODNĚ dlouho. Nechci, aby to vyznělo nějak děsivě, nebo že jsem se tu měla hrozně, to vůbec ne, ale ty nervy které mi tu praskaly … no zkrátka to bylo občas hodně těsný :) Především ve chvílích, kdy vám jeden z nich, když se naštve, dává neustále najevo, jak vás nenávidí. On to tak nemyslí, ale prostě mu rupne v bedně a začne vám říkat celkem ošklivé věci, a ani si neuvědomuje, jak se vás to může dotknout. Myslí si, že když je člověk dospělý, snese asi všechno. Ale nesnese. Kor já, vždyť já se cítím napůl ještě jako dítě:)

Nikdy bych téhle zkušenosti nelitovala, ale jak se říká – jednou a stačilo. A přesto všechno, se mi po těch malých smráďatách bude nejspíš stýskat :( Po tom nejmladším smráďátku, který po mně chce každou cestu ze školy, abych se jakože schválně lekala, když na mě bafne za rohem. Jako jo, má z toho radost, je to fajn, ale když je to dvacetkrát během deseti minut na každém rohu a každý den, už vás to pak fakt nebaví :-) Taky jsem na něm milovala, když snědl něco sladkého a měl od toho celou pusu upatlanou a protože je čistotný nechtěl si to utírat do svojí mikiny. A protože je dokonce i chytrý, dělal na mě fígle, jakože se se mnou chce mazlit, a přitom se nenápadně utíral do mikiny mojí. První pokusy, které zkoušel jsem samozřejmě neprokoukla a byla hrozně potěšená, že je tak milej a chce se se mnou mazlit, ještě ho pohladila po jeho blonďatých vláskách...

Taky jsem milovala jeho JOKEy. Když mi sdělil, že chce zeleninové rizoto k obědu, já se s nim dělám půl hodiny, a on mi pak s úsměvem řekne, že to byl JOKE, a že rizoto nechce. To je ale sranda, viďte? Taky mi to nepřišlo vtipný, protože to rizoto fakt nesnědl za žádnou cenu a já mu musela dělat něco jiného. A takovéhle džouky nejenom s jídlem jsem od něj “slýchala” často.

Ale tak co bych pro ně neudělala :) Ještě jednu věc, na kterou jsem si vzpomněla! Taky jedna z mých oblíbených – v zimě, když se vstávalo za tmy do školy, jsem je, div ne půl hodiny tahala z postele. U toho byl hroznej řev, hádky a podobně. Potom si samozřejmě nechtěli jít čistit zuby, oblíknout si uniformu, a tak dále. Téměř vždy jsme nestíhali. Jenomže pak se přehoupla zima a vstávalo se za světla, a to si klidně vstanou o hodinu, hodinu a půl dříve a jdou mě budit, že už mají hlad. Taky paráda, jelikož jsem po ránu hrozně příjemná... kor když musím vstávat o dost dřív než mi zvoní budík :)

Ještě zpátky k té výchově, kterou asi nikdy nepochopím, a vždycky si říkám: zlatá česká výchova… Asi nikdy nepochopím, proč nemůžou svým dětem občas nasekat na zadek. Kor dětem, jako jsou tyhle, protože na nich jde přímo vidět, že nikdy nasekáno nedostali. Kdyby jo, tak by si nedovolili to, co si dovolí.
Nikdy nepochopím, jak se můžou všichni tři tak často počůrávat, včetně devítiletého Calluma a včetně čtyř a půl letého Ethana, který se počůrává nonstop, od rána do rána, a při troše štěstí se vám jen párkrát do měsíce posere, při smůle několikrát do týdne. Omlouvám se za ty výrazy, ale uklízet to, je prostě lahůdka. A co na to rodiče? Vynadají mu, a nedostane ten den sladkost! Trest všech trestů :) Fakt totiž zabírá :D (Irony)
Další věc, co nepochopím, je ta, že čtyřletý kluk si neumí vyčistit zuby, obléknout ponožky, zavázat tkaničky, nazout si správnou botu na správnou nohu, nebo si neumí utřít zadek sám. Hello?!! Sice si přesně nepamatuji, co jsem všechno uměla a neuměla v jeho věku já, ale myslím si, že tyhle věci jsem už zvládala. To všechno je důsledek místní anglické výchovy, která k nám doufám nikdy nedorazí… Nemyslím si, že by to byla na sto procent vina rodičů, protože to v jiných rodinách podle mě nebude o moc jiný.

Abych můj pobyt na ostrově ukončila nějakým jiným způsobem než ahoj, řeknu vám jednu oblíbenou mňamku a jednu oblíbenou fujku:

miluji savoury eggs (MŇAMKY - yummy)a nesnáším jakýkoliv slaný pie. Ať už je slaninový, masový nebo sýrový – FUJKY (yucky). 

Tak to je můj poslední článek o Isle of Man, kde jsem strávila celých osm měsíců: zkušenost, které nikdy nebudu litovat, a zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu. Teď mě čeká Španělsko a poté hurá zpět do školy, dodělat tu vejšku J