Kulturní šok

Post Comment

Kulturní šok. Co že to je? Dovolila jsem si zčásti tenhle článek ukradnout, protože se mě to momentálně silně týká a řekla bych, že článek celkem sedí. Jsem na ostrově už nějakou dobu a mohu to už i celkem dobře zhodnotit a porovnat s pocity, které zažívám já.
Kulturní šok je spojeno s mnoha pocity, kdy lidé musí žít v neznámém kulturním nebo společenském prostředí. Třeba takovém, jako je pro mě Isle of Man.



Fáze kulturního šoku

1) Nadšení
"Vše je nové, nezvyklé, lákavé, jednoduše jste u vytržení. Vstřebáváte povrchní znaky kultury a v podstatě s ní moc nekomunikujete (vystačíte si s vnitřním monologem)."

...tvrdí google. Tuhle fázi jsem měla asi necelý měsíc, kdy se mi absolutně nestýskalo po domově. Možná mi trochu chyběly mí blízcí, ale že bych truchlila, to vůbec. Čekala jsem spíš opak, protože mi všichni vyprávěli, jak začátky jsou nejtěžší. Nejtěžší to bylo možná jen v tom, že jsem si nějak musela získat děti a trochu je naučit mě poslouchat. A to trvalo o dost déle než jen měsíc než si na mě zlobidla zvykli. Nejen, že oni si museli zvykat na mě, ale i já si musela zvykat, JAK na ně. Ale jinak jsem byla nadšená ze všeho nového a pořád nemohla uvěřit, že budu tak dlouhou dobu pryč a tak daleko od domova.


2) Frustrace
"Začínáte trochu více komunikovat a uvědomovat si skutečnější podobu věcí. Nastupuje vystřízlivění, frustrace z neporozumění, nedokážete předvídat, začínáte kritizovat a odsuzovat - protože vše co je děláno jinak než znáte, je děláno špatně, že?"

Tak trochu jo. Vadilo mi tu jídlo, vadily mi tu ty holky, který se chovají, jak ... . Vadilo mi, že se tu lidé oblíkají v podstatě všichni stejně, alespoň co se týče ženského pohlaví. Nebo to, že se posilovna nedala koupit na počet vstupů, ale jen minimálně na měsíc, někde pouze na tři. Vadila mi spousta věcí, co jsem v Čechách neznala, a přišly mi nelogické. I když to byly kraviny nebo maličkosti. Ale zároveň se mi celkem dost odlišných věcí tady líbilo. A stesk už přicházel. Po dvou a půl měsících jsem měla odletět na týden domů a já už se nemohla dočkat. Zpátky se mi pochopitelně až tolik nechtělo. Byla jsem prostě v tom svém.


3) Obrat
"Už jste si užili dost jednoho extrému (nadšení), prošli druhým extrémem (frustrace) a přežili jste to (ve smyslu „neodletěli domů“), protože cítíte, že musí být někde něco víc... Z povrchu věci se dostáváte hlouběji a začínáte chápat. Karta se obrací a vy směřujete ke středu mezi oba extrémy. S pochopením přichází první úspěchy a najednou zjišťujete, že něco přeci jen funguje."

Tahle fáze u mě začala asi po třech měsících, kdy jsem se nabažila domova, nabrala síly a zároveň jsem konečně sehnala jinou práci než jen hlídání dětí. Poznala jsem více lidí a začala si vyloženě užívat věci, které v Čechách nebyly a přišly mi lepší.


4) Přizpůsobení
"Postupně toho funguje čím dál tím víc. Prostředí pro váš už není nepřátelské, ale jen „jiné“ a pochopitelnější. Nalézáte věci, které jste třeba vůbec neznali, ukazují se vám pohledy na věci, které vás nikdy nenapadly. Zjišťujete, že stejné věci se dají dělat více způsoby, a třeba i lépe něž znáte z domu. Usazujete se, už víte co si můžete dovolit a znovu se z vás stává ryba ve vodě."

Jo. Po pěti měsících jsem jela opět do Čech na pár dní. A už to nebylo tak, že se nemůžu dočkat. Přitom nemůžu říct, že by mi lidé v Čechách nechyběli. Ale líbilo se mi tu čím dál víc a začala jsem si čím dál více uvědomovat ty klady. Domů jsem se těšila, ale zárověň jsem se těšila i zpátky. Myslím si, že jsem byla klidná vlastně jen z toho důvodu, že jsem věděla, že na ostrov ještě přijedu. Ale představa, že už mi zbývají jen necelé dva měsíce ve mně vyvolávala dost zvláštní pocity. Sama sebe jsem tím zaskočila.


5) Návrat
"Po všech „útrapách“ co jste zažili na cestě se vracíte domů. Myslíte, že už jste vše zvládli, ale doma vás čeká překvapení. Může se stát, že, ač jste se vrátili do známého prostředí, nejste v něm schopni normálně fungovat. Buď s tím problém nemáte, nebo trvá pár dní, může to však být i celý zbytek života. Záleží na síle prožitku v druhé kultuře."

Sice jsem tuhle fázi naplno ještě nezažila, protože jsem stále tu, ale částečný návrat mě potkal. A je fakt, že jsem byla překvapená. Konkrétně z toho, jak všichni u nás v městě musí za každou cenu řešit všechny a všechno. A to naprosto detailně. Přitom Děčín je dvakrát větší než město,než to, ve kterém žiji tady na ostrově. Ne, že bych zapomněla, jak to v Děčíně chodí, ale asi jsem si neuvědomovala, že to je tak moc přehnané. Takže moje první pocity ve společnosti byly takové, že jsem sice byla ráda, že mám kolem sebe svoje kamarády a rodinu, ale chtěla jsem zpátky. A byla jsem absolutně zmatená z těch všech pocitů, které se ve mně odehrávají. Po pár dnech se to zlepšilo a všechno bylo fajn, ale těšila jsem se zpátky a taky jsem se hrozně nemohla dočkat, až uvidim znovu ty malý zlobivý smrady.  Fakt zvláštní :)
A moje vize do budoucna? Celkem ráda bych sem po dodělání školy jela znovu, a minimálně nějakou dobu tu žila. Neříkám, že úplně sama a přímo tady na ostrově, ale když to zhodnotím celkově: v Británii je vážně lepší život… I když se tu najde mnoho věcí, které mě rozčilujou a u kterých jsem ráda, že jsem Češka.


Takže závěr je jasný: Pořádně si tu ty mé necelé dva měsíce užiji :-P





posledních pár týdnů s mojí nejvíc spřízněnou duší na tomhle ostrově :-*




Share:

0 komentářů