Taiwance nepochopíš aneb nahlédnutí do Taiwanské mysli pohledem Kláriny (2.část)

4 Comments

Dneska je můj článek zaměřený na mé oblíbené slovíčko na Taiwanu, kterým je WTF (aneb what the fuck is that??? ). Takže tady máte mé WTF DESATERO – enjoy!


  • Další podivínská věc, kterou mám ještě v rukávě. Mám jich fakt dost, protože Taiwan je celej podivínskej. Do školy se prý nesluší a nepatří nosit hluboké výstřihy. Já jiná trička sakra nemám :D Tudíž nejdříve jsem se řídila heslem: Tak si snad sakra všimli, že jsem bílá! Budu dělat, že o tom nevím, a ať se třeba zblázní! (neboli - I don´t give a fuck!!!)
Jenže když mi učitel „jemně“ (no moc jemně to nebylo, cítila jsem se vážně trapně) naznačil, že se oblékám vyzývavě, měla jsem celkem dilema každý den ráno než jsem šla do školy.
Nejvtipnější na tom je, že Taiwanky sice nosí do školy trika a košile až ke krku, ale mini-sukýnky a vzorované silonky jsou v pořádku, to už vyzývavé není. Wtf?


  • Taiwanci si rádi zdřímnou. My vlastně taky, to by nebylo až tak zvláštní. ALE! Nastoupíš do vlaku, a hádej, jaké je skóre? Devět z deseti Taiwanců v kómatu. Ve škole při hodině – 50% Taiwanců v kómatu. V restauraci u stolu – 20% Taiwanců v kómatu. To poslední není až tak zajímavé skóre, ale ruku na srdce, ustlali byste si někde v bufetu na stole u jídla? Já teda ne!
A tady jeden spáč na skůtru:




  • Tak abych nepomlouvala jen Taiwance a jejich orientační smysl, musíme se přiznat, jak jsme se rozhodly jet poprvé do školy na skůtrech. Skůtr není až tak složitá věc na řízení, ovšem s holčičím orientačním smyslem a s místní taiwanskou dopravou se může cesta do školy zdát až věc nemožná...
 Místo 50ti-minutové cesty na skůtrech jsme absolvovaly snad 4-hodinovou cestu, kdy jsme si vyzkoušely jet v protisměru, zajet do úseku jen pro automobily, rozbít skůtr a nakonec vůbec nedojet do školy a zavolat si pomoc. To, že jsme do školy přijely pozdě, zmiňovat snad nemusím. Hlavně, že jsme měly hodinu a půl rezervu, kdybychom NÁHODOU bloudily. A proto od té doby jezdíme radši vlakem!


  • Věc, která mě totálně vytáčí je jejich vztah ke zvířatům, konkrétně asi nejvíce ke psům. Je dost možné, že mají své mazlíčky rádi, ale to, jak se k nim chovají, je pro mě moc! Berou je jako svou image, navlíkají je do různých převleků, dávají jim sluneční brýle apod. Několikrát jsem viděla chlápka, co sedí někde na ulici, nasadí psa do něčeho směšného a lidé si ho můžou za peníze fotit. Wtf? (wtf si na Taiwanu řekneš za den minimálně desetkrát, tak se nedivte, že jsem si ho v poslední době tolik oblíbila:))


Nebo ještě horší varianta, když si jeden pár udělal ze psa batole, a to doslova. Chlap ho vzal za jednu packu, ženská za druhou, má přece ještě dvě, tak co by ne, a jde se na výlet! Tak kde to jsme, proboha? Nebo zase: wtf?


A to zdaleka nejsem u konce. Mají poměrně velké psy v malém bytě a nejvyšší level jejich venčení je to, že ho buď přivážou na chvíli do chodby a nebo s ním jdou na střechu se projít a vyčůrat.
Ještě pořád nejsem u konce: naši spolužáci si v jednom kuse tahají psy do školy. Taky normálka... Přišla holka, na vodítku dva psy, sedne si do lavice, jednoho psa hodí na stůl, druhému udělá místo u sebe na židli a pohoda! Chvíli jsem fakt myslela, že jsem v ZOO. No řekněme si to upřímně - neslyšíte sami sebe v duchu říkat wtf? :D
ve škole


  • Doprava je tu hodně divoká. Přeci jen přes dva miliony obyvatel v jednom městě dělá své. Jezdí se tu na skůtrech a to dost zajímavě a nebezpečně. Silniční pravidla jako by nebyly. Taiwanci tady v Kaohsiungu nekoukají, nedávají blinkry, nic. Když zatáčí, tak prostě zatáčí, a všichni se třeba pose*te! Nic příjemného to není, dohání tě to k šílenství a stává se z tebe celkem cholerický řidič. Když já dávám blinkr, že zatáčím - říkám si, tak teda aspoň vědí, kam jedu, a tak se vyhnou. No nevyhnou! Jestli nechceš, aby se ti něco stalo, musíš jet maximálně opatrně a očekávat cokoliv. C-O-K-O-L-I-V!
V těchto chvílích jsem fakt ráda, že jsem Češka, protože já si svého života vážím!  Tím pádem se snažím minimalizovat risk vzniku nehody, kor když jsem na skůtru, na kterém by každá malá srážka asi i docela bolela...

A teď si představte, že k vaší smůle nejste Čech, ale Taiwanec. No a k tomu si představte, že jedete na skůtru a potkáte auto, které k vaší smůle také řídí Taiwanec. Teď jste dva Taiwanci a řídíte se Taiwanskym pravidlem v dopravě: „nevidím doleva, nevidím doprava, prostě jedu!“ No a co myslíte, že se asi tak stane? Jo, napálej to do sebe! :D

Nebylo to jednou, co jsem něco takového viděla. Sranda to sice není, ale na druhou stranu...třeba se poučí! Nejhorší na tom je, že oni jsou tak hloupí, že jedou na skůtru třeba s malým děckem a řídí si tímhle svým stylem, když by měli jet o to více opatrně! Běžně jsem tu viděla řídit jednoho dospělého a na jednom malém skůtru vezl dvě, někdy dokonce i tři své děti!  (Ano, řekněte to za mě!!! ---> wtf? Ještě pořád to nebylo desetkrát...)

Nebo je tu k vidění rodič, který si veze v náruči miminko (na skůtru) a přitom zvládá ještě řídit!!! Takže jestli jste doteď nechápali, co myslím tím, že jsou Taiwanci svým způsobem ujetí a co se vám tu snažím naznačit už ve druhém článku, tak teď je vám to doufám jasné! Vím, že jsou jiná mentalita, ale nějaké věci prostě nepochopím. Především mi hlava nebere, když se všeho bojí, mají respekt z vody a já nevim z čeho všeho ještě, a pak tohle jim přijde naprosto normální.
  • To jsem už vyprávěla, že Taiwanci nesnesou sluneční svit? Já myslím, že jo. No a nesnesou ho natolik, že když čekají na silnici před semaforem, nezastaví těsně před čárou, ale tam, kde mohou stát ve stínu. A to nejen skůtry, ale i auta... což je docela funny, když stojíme na červenou „my, bílí“, potom nic – nic - nic a za dalších deset metrů až stojí Taiwanci :D
Jednou nás Taiwanec vezl ze školy vezl autem, zaparkoval, a pak cestou zpět nemohl přijít na to, kterým směrem vlastně bylo parkoviště . Nechtěla bych vidět, kdyby na tom parkovišti parkovalo víc než deset aut :D To byl prosím chlap, a takových tu je mraky! To jen pro představu...
Nechci se jim nijak vysmívat, taky u nás nejsou všichni orientačně nadaní (ehm!), ale ten rozdíl v orientaci a celkové přirozené logice je tak znatelný, že vás to překvapí...
  • Byly jsme nuceny mít hudební vystoupení před téměř celou školou! Ano, je to tak! Nevím, co to mají za divná přání, kor když ani netušili, zda jsme nějak hudebně nadané. To třeba má Peťule, ta má fóbii ze zpívání. Už na základce prý dostávala poznámky za to, že jen otvírala pusu při hudební výchově a nezpívala hahahah :D Tak si to představte! Tím pádem se ujala moderování celého našeho vystoupení, což bylo jedině dobře, protože z nás všech umí mluvit anglicky nejlíp a nejvtipněji.
Jenže Taiwanci stejně většinu našich vtipů nepochopili, tak to vypadalo tak, že Péťa moderovala, my se smáli jejím vtipům a ztrapňovali se hraním a tancováním Sladkého mámení a Taiwanci čučeli s otevřenou pusou... Řekly jsme si, že si z toho uděláme srandu a tak se také stalo, jsme přeci v Asii... Ale asi bych si to ani nechtěla zopakovat...
Nakonec se nám to teda docela povedlo, přišla jsem si jako někde na základce hah :) Ukázku sem dávat radši nebudu, až tak dechberoucí to nebylo :-)


  • To, že Taiwanci nosí roušku už jsem si zvykla, ale nechápu smysl jejich oblékání bundy na skůtr. Když jedou na skůtru a chtějí přes sebe jen přehodit bundu, oblíknou si ji obráceně. Nemyslím naruby, ale tak, že je jakoby rozepnutá, jenže jim nekouká z toho ta strana, kde je břicho, ale ta strana, kde jsou záda. Prostě rozepnutá bunda, která ti kryje břicho a ruce, ale záda ne :D Asi nová móda, tak to dávám vědět i do Čech :)


  • Už se nám tu náš pobyt blíží pomalu ke konci. Jsme tu skoro pět měsíců a prý už bych dávno měla vědět, že když jím hůlkami, neměla bych je zapíchávat do jídla tak, aby z něj trčely. Prý to znamená nějaké neštěstí, kletbu, či tak něco. Už přesně nevím. No, a protože jsem samozřejmě nějak za celou tu dobu nepostřehla, že něco takového se dělat nemá, jakožto správná běloška jsem to trumfla! A to ve chvíli, kdy jsme byly pozvány s holkama od nás ze školy na rozlučkový oběd s koordinátorem, vedoucím katedry, atd. Začali nám děkovat, jak si váží, že studujeme na jejich škole a bla bla bla a já celá nesvá, že bychom taky měly poděkovat, jsem zapíchla ty hůlky do jídla a vyhrkla: „Můžu něco říci?“ Já sice nic nepostřehla, ale Peťule pak říkala, že měli celkem strach v očích a čekali co přijde :D Tak by mě zajímalo, jestli jsem je vážně zaklela? Myslíte že jo? :-P  Hahaahaah!
Když mě tak baví je provokovat ... Oni jsou ze všeho hrozně vyprdění, berou vše hrozně vážně a nezkoušejte na ně používat sarkasmus nebo ironii, nemá to cenu.  Zase když to berete z toho druhého pohledu... no není to krásný, že existuje ještě takový částečně nezkažený svět?



  • A ještě tu mám jednu poslední lahůdku, museli jsme si tu zvykat nejen na Taiwanský styl řízení, ale také na český styl řízení mojí spolubydlící Péti, která to vždycky ráda napálí zezadu do skůtru některé z nás :) Ne aby si vybíjela vztek na Taiwance, ona ničí své vlastenecké řady :D
Vždycky si to spokojeně drandí, prý kouká na cestu, a potom najednou rána! Péťa se tak trochu zapomněla podívat, že je červená, a že před ní stojí kolona skůtrů a aut, kteří si červené barvy všimli a přirozeně zastavili :D  Nebo si toho všimne na poslední chvíli a už to nestačí ubrzdit. A kdo je těsně před ní a schytá to? No samozřejmě, že my :D Takže jednou jsem to schytala já (něco jako wtf průpovídka v češtině samozřejmě nechyběla), podruhý další spolubydla. Ale tak hlavně, že jsme stále naživu :) I když, stejně je lepší ji nechat jezdit první :-P 





Tak to je o Taiwanu asi vše, ještě se chystám sepsat pár poznatků o všech zemích, které jsem stihla v Asii navštívit za tu dobu, co jsem bydlela na Taiwanu. Můžete se těšit na mým pohledem vylíčené Thajsko, Malajsii a Filipíny a možná i o pár místech na Taiwanu :-) Bye bye!

Share:

4 komentářů