Výlet na Niagáry, Asbury beach a jiné příběhy

Tak dneska se zaměřím a zavzpomínám na naše super výlety, které jsme doposud podnikly s mojí čubičkou nejmilejší tady na východě USA.

New York máme hned „za zadkem,“ tudíž jsme tam už jako doma :-P Né, kecám, ale tak byly jsme tam více než jednou nebo dvakrát a stejně jsme se pořád nenabažili a pořád nemáme dost a pořád jsme tam všechno nestačili prochodit. Ale o něm až tolik mluvit nebudu...

Ještě jsem vám nevyprávěla náš jedinečný výlet na Asbury beach. Původně zněl plán tak, že se vydáme na nějakou blízkou pláž a pořádně si to tam užijeme. Ptaly jsme se místních, které pláže jsou nejbližší a nejlepší. Daly nám nějaké tipy, a tak jsme se vydali do NY, že odtamtud se zeptáme na informacích a vyrazíme na jednu z doporučených pláží. Kolem dvanácté polední jsme byly v NY. To jsme ještě pořád byly excited. Naše nálada excited pomalu přecházela na náladu bad (excited ----> bad). Zjistily jsme, že na tuto pláž jede bus nejdříve ve čtyři odpoledne a na místě bychom byly v šest, tzn. moc bychom si pláže neužily a za hoďku nebo dvě musely zpět. Říkáte si, jakto, že jsme si to nezjistily dopředu? Tady systém busů málokdy pochopíš, takže prostě nezjistily, protože to podle jízdního řádu v podstatě nejezdí a považovali jsme za více věrohodné se zeptat chlápka, který dělá přímo na informacích na nádraží. Zeptaly jsme se ho na nějakou jinou nejbližší pláž, kam jede bus dříve než ve čtyři. Našel nám bus na Asbury beach ve dvě. Šly jsme si tedy koupit lístky a v tu chvíli se naše nálada bad změnila na pissed, když nám řekl cenu (bad ----> pissed). Byla to totiž soukromá linka, žádná veřejná doprava. A ve chvíli, kdy nám týpek, co kontroloval lístky, u řidiče řekl, že to je jen za cestu tam, a že za cestu zpátky musíme platit stejně vysokou částku, naše nálada byla okamžitě fucked (pissed ----> fucked). Ale co, řekly jsme si, že si přece nezkazíme náladu. Podruhý to absolvovat asi už nebudeme, ale za to si to pořádně užijeme! Moje motto, který se vždycky vyplatí: mysli pozitivně! A tak jsme se začaly hluboce soustředit na pozitivní myšlení a frčely si to směr Asbury beach.

Po čtvrté hodině jsme dorazili na místo. Že už nebyl pařák a my věděli, že nedoopálíme naše bílý místa po Guardovskejch plavkách, jsme neřešily. (Myslíme pozitivně!) A že jsme měli tak tři a půl hoďky na to, abysme si užily náš výlet na pláži, jsme si absolutně nepřipouštěly. (Myslíme pozitivně!) Taky to, že byly ohromné vlny a lifeguardi nás nepustili jinam, než do moře s vodou po kotníky, jsme přijaly s radostí. (Myslíme pozitivně!). Takže jsme si prostě půl hoďku opalovaly špeky na lavičce a čekaly tu chvíli mimo areál pláže, protože do pěti hodin byla placená a pak už zdarma. Hoďku jsme si pak válely šunky na pláži a cáchaly se nohama v moři, další půlhoďku udělaly mořský fotky a další hoďku jsme žraly místní speciality alá Pizza, zmrzlina, beach Fries ... mimochodem moooc dobrý hranolky :)

A potom jsme spokojeně, s pocitem užití dosyta vydali domů, kam jsme se díky zpoždění busů dostaly až v jednu ráno. Ale nevadí, pozitivní myšlení nám zůstalo až do večera. Ulehly jsme do hajan a další den šly spokojeně do práce.  

A teď příběh o mých vysněnejch Niagárách. Nevím, jak vám, ale když se řekne Amerika, Niagáry se určitě objeví v prvních třech příčkách u mě! Takže když jsem do USA jela, věděla jsem, že zrovna na tohle místo fakt CHCI! :) Jsem spíš na přírodní krásy, tudíž jsem si tenhle výlet fakt užila.

Původně jsme chtěly s Kalčou si zaplatit jen vstupenky na bus a tam už si to organizovat sami, ale jelikož jsem si četla docela dost špatné recenze na společnost, se kterou jsme chtěly jet, tak jsme raději zvolily výlet pořádaný od cestovky, který byl i celkem za dobrou cenu. Akorát jsme tak nějak nevěděli, že je to od Americko-Čínský cestovky, hehe :)

Odjezd byl z Manhattanu z China Townu. Náš šéf byl takovej charakter, že pro nás v šest ráno přijel autem a zavezl nás na místo odjezdu, abychom nemusely busem. Nikdy předtím jsme v China townu nebyly a bylo to fakt celkem funny. Vážně jsem si nepřipadala jako v Americe. Musim říct, že to tam celkem i smrdělo a nebylo to moc příjemné čuchání. Celkově takové dost špinavé. Všude čínské nápisy, čínské restaurace, čínské banky, čínský mekáč, nic moc známé obchody, celkem jsme si z toho dělaly srandu, kor když celá cestovka byla čínská a pracovali v ní jen čínští lidé. V tu chvíli jsem si říkala proboha, kam jsme to vlezly! My budeme patřit mezi tyhle lidi, co mají sto padesát fotek za minutu? Ale nakonec to nebylo tak špatné. Je fakt, že tam bylo hodně málo bílých lidí. Většinu tvořili Indové a Číňani, ale zapadly jsme :-P

Cesta byla dlouhá a únavná, ale stálo to za to. Ještě jsme večer stavili na řece Ontario, kde leží Tisíce ostrovů, které patří boháčům, jachtařům a podobně. Byla to příjemná projížďka lodí a konečně jsme také vylezli pořádně z busu. 

Jo, a důležitá vsuvka: daly jsme si tam zmrzlinu - jogurtovou s kouskama burákového másla – to bylo něco neskutečnýho!!! Proč v Americe, cokoliv si dáš, je tak neskutečně dobrý? Samozřejmě jsem si dala malou a byla neuvěřitelně velká! To burákové máslo je hodně špatná závislost, fakt že jo! Když si koupíš sklenici, tak nemůžeš jíst kousek, ale musíš to prostě dojíst celý, jinak to nejde! Kdybych snědla celou sklenici, myslim, že by mě moje tělo nenávidělo! A já bych potom nenáviděla svý tělo, hehe :) Jen tak pro informovanost, kdo neví, tak burákové máslo má ještě o sto kalorií více než nějaká pěkně tučná čokoládička nebo kam se na něj hrabe Nutella, pche... takže taková dvojnásobná kalorická bomba. Proto je lepší, si jí dát takhle trošičku v zmrzlince a nechceš sníst celou sklenici (Můj Míla v podobě břicha radostně přikyvuje. Shodli jsme se spolu s nim na tom, že by se potřeboval provětrat, jít na dlooouhej výlet a nechat mě chvíli v klidu... vrátit by se mohl tak nějak až budu v důchodu:-P Máme na sebe už tak trochu ponorku, tak doufám, že se mi vyplní má přání).

Potom jsme absolvovali né úplně krátkou cestu na hotel. Po dvou měsících parádní postel a luxusní hotel. Myslím si, že tohle byl také jeden z těch největších zážitků z výletu. Kdo nespí celé dva měsíce na tvrdé zemi, nebo pak na matracích z gauče které jsou zas měkké jako nevimco, tohle nemůže v životě pochopit :D

A druhý den konečně vysněné Niagáry. Jeli jsme loďkou Maid of the Mist v pláštěnkách úplně až k nim. Byli jsme totálně zmáčení. Měla jsem co dělat, abych uhlídala můj foťák a neutopil se mi v té stříkající vodě. Celkově to bylo vtipný, protože jsme jeli k těm vodopádům blíž a blíž. Na jednu stranu to stříká víc a víc takže tě to nutí mít zavřený oči, aby ti to nestříkalo přímo do očí, ale na druhou stranu, se nemůžeš udržet a pořád chceš koukat, jak je to famózní. Stejně jsme prd viděli z tý lodě, až potom, když jsme byli od vodopádů dál se dalo pořádně koukat, kochat a dělat nějaké fotky.

Abych pravdu řekla, z fotek, co znám, mi připadají Niagáry o dost větší a to nejen výškově, ale i prostorově. Myslela jsem, že jich je i více. Je fakt, že jsme byli jen na straně USA, do Kanady nás bez víz nepustili, ale i tak. Každopádně nám to dojem nezkazilo, protože byly fakt nádherný. Jen toho času na procházení se a užívání si toho momentu, bylo fakt málo. To mě mrzelo asi nejvíce. Bylo to celkem uspěchaný, ale chápu, že jsme museli být v NY v nějakou rozumnou dobu. Cestou zpátky jsme neměli moc zastávek a mně se zkazilo v tom teple jídlo, které jsem měla z domova připravené, takže když jsme přijeli do NY, byly jsme celkem hladové. Přece jen, osm hodin skoro bez jídla, nic moc! Tak jsme využily toho, že jsme v tom China Townu a skočily do pravé čínské restaurace. Řeknu vám, pravé čínské restaurace jsou skoro to nejlepší, co jsem kdy jedla. Hrozně mě mrzí, že u nás nic takového za nějakou rozumnou cenu není. Byla jsem v jedné takový ještě v Manchasteru a to je prostě uuuuaaaaa!!! Ty  napodobeniny v různých českých nákupních centrech a já nevím kde všude, se vůbec nedají srovnat. I když tam vaří taky Asiati, ale prostě to není TO ONO!

                Šéfik se už poněkolikáté prokázal jako charakter a pozval nás všechny na večeři do NY – údajně nejstarší pizzeria v Americe ve čtvrti Little Italy. Nebyla to žádná nóbl restaurace, taková normál a byla udělaná do starého amerického stylu. Objednal nám salát a tři oooobrovské pizzy, ale fakt hodně obrovské! a měli jsme hostinu. Stačili mi dva kousky, abych byla najedená, ale musela jsem ochutnat i tu třetí, takže jsem byla fakt přecpaná. Ani v sedmi jsme je nesnědli. 

Potom nás vzal ještě na dezert. Prý musíme ochutnat jeho nejoblíbenější Cannoli!  (foto) Ne, že by nebyly dobré, ale jedla jsem tu lepší věci :)

                Bylo to fakt super a hlavně příjemný pocit, že máme tak skvělého šéfa. Když si vzpomenu, jak se k nám choval třeba ten ve Španělsku. Je to fakt k smíchu, když si představím, že by nás někdo jako Ferran bral někam na večeři. Ten nás chtěl jen co nejvíc využít a oškubat o eura,  a dát nám něco navíc? O tom bychom si mohli fakt nechat jen zdát! Je mi z takových lidí na zvracení! Vždy, když mě veze šéf do práce, se mě zeptá, jestli nechci koupit kafe. Vždy, když jde do pekárny, zeptá se mě, jestli nechci koupit chleba. Má nás rád a chápe, že jsme tu cizí a že se snažíme si vydělat peníze, abychom viděli kus světa. Má peněz dost, tak proč neudělat malou radost nám, chudým studentům :) Prostě a jednoduše: máme rády našeho šéfa a až na pár „malejch“ vad na něm se sem mileráda vrátím a budu pro něj pracovat!

To je k našim výletům asi vše... ještě máme v plánu navštívit Philadelphii, tak snad nám to vyjde :)